Umírající labuť má chlupaté nohy

Mužská baletní elita se za týden předvede v sukních. Tanečníci ztvární nejznámější ženské role

PRAHA Ladné paže, propnuté nohy na špičkách. Známá melodie Petra Iljiče Čajkovského. Všechno je ale tak nějak jinak. Umírající labuť má vousy a chlupaté nohy. V bělostném kostýmu totiž není útlá primabalerína, nýbrž první sólista baletu Národního dovadla Michal Štípa. Zkouší na premiéru představení Ballet Hommes Fatals, za kterým vedle něj stojí ještě tanečníci Národního divadla Mathias Deneux, Benjamin Husson a Guido Sarno.

Při vší úctě, nebudou při představení vadit vaše chlupaté nohy? Benjamin:

S největší pravděpodobností ne. Postačí obléknout si dvoje elastické kalhoty.

Jak složitý je přerod muže v baletku? Michal:

Dost. Vždyť už baletní špičky, které běžně nosí pouze dívky, se vyrábějí jen do určité velikosti. Naštěstí nám ale jedna společnost vyšla vstříc a dodává nám je. Vozíme je z Francie a všechno dlouho trvá a je to cenově náročné. Kromě velikosti je problém i naše váha. Špička není stavěna na to, aby unesla chlapa. Použije se jednou a změkne, nechrání nohu a je k ničemu.

Zapomenout nesmíme ani na líčení. Nanést líčidla, obléknout se, správně nasadit paruku, nalepit umělé řasy a obléct další součásti kostýmu zabere kolem jedné hodiny. Nemáme velký tým, a tak se čas sčítá.

Guido: Cítíte se jako ženy dobře? Michal:

Je těžké udržet balanc a vkus. Nechceme být směšné karikatury, snažíme se o to, aby v tom zůstalo umění a byla zřejmá dřina, kterou jsme do toho vložili. Věříme, že to tam bude.

Za tím, že máme ženské kostýmy, není žádná tajná touha gaye dělat něco, co mohou jenom dívky. Ta maska nám otvírá úplně jiný svět. Jdeme dál do fantazie. Fantazie být umělcem, tvůrcem. Najednou máme neomezené možnosti. To si obrovsky užívám.

Já jsem poměrně plachý. Ale jakmile mi udělají to výstřední líčení, můžu dělat cokoli. I to, co bych neměl jinak odvahu dělat. Pod vrstvou líčidel se proto cítím skvěle a ztrácím zábrany.

Mathias:

Benjamin: Koho napadlo vyrazit na pódium jako ženy? Michal:

Minulou sezonu Národní divadlo, kde všichni tančíme, premiérovalo Indií inspirovaný balet La Bayadére. Tehdy Benjamin, Matthias a Guido spontánně připravili parodické číslo, ve kterém muži tančili ženské role. Uvádělo se to ve Stavovském divadle a mělo to veliký úspěch. A tou dobou se začala rodit myšlenka, že bychom udělali projekt nezávisle na Národním.

Kořeny toho všeho sahají k jedné bláznivé aplikaci. Zkoušeli jsme Bayadéru, všechno kolem nás bylo indické. Byli jsme všichni tři v šatně a našli jsme věci, které jsme na sebe navlékli a udělali bláznivá minividea ve stylu Bollywoodu. Ukazovali jsme to kamarádům, kteří se na to konto výborně bavili. Tak to mělo skončit. Jenže pár dnů nato byla přehlídka choreografických představení tanečníků Národního divadla. Šli jsme do hospody a stačila dvě pivka, abychom si řekli, že tam svou mužskou Bayadéru předvedeme! Někdo v pominutí navrhl, že bychom pro to mohli získat i Michala. K našemu překvapení hned souhlasil. On je tady hvězda, jeho jméno a talent nám pomáhají. Byl to on, kdo navrhl, že bychom mohli celou věc pojmout ještě v daleko větším stylu, a začal hledat sponzory.

Mathias:

Osudoví muži

A chytili se? Michal:

Ano, nějaké jsme sehnali sami. Shodou okolností učím ještě i amatéry. Jednou na hodině jsem žákům vyprávěl o tom, že s přáteli pracujeme na něčem takhle úžasném a šíleném. Šel jsem pak domů a přemýšlel, jestli jsem o tom vůbec měl mluvit. A právě přes moje studenty se pak objevil další sponzor. Projekt je ale velký a nějaké sponzory bychom ještě potřebovali.

Proč chtějí seriózní lidé podporovat muže v sukních? Benjamin:

Lidi o to mají zájem právě proto, že to není seriózní. Extrémně neobvyklé věci lidi v Česku skutečně zajímají.

V tomhle pojetí ano. Za celou svou kariéru si nepamatuji, že by nějaký soubor cokoli podobného v Česku dělal. Jsme první. Pak je tu francouzské Trocadero (slavný mužský soubor, který vyprodává se svou show, v níž muži tančí ženské role, sály po celém světě, pozn. red.).

Guido:

Trocadero je ve Francii i mimo ni nesmírně populární. Lidé se baví a všechno to skvěle funguje. Bavit chceme i my. Teď mám pauzu, a tak se do toho pouštím naplno.

Ve špičkách asi vypadám hrozně. Trpím. Ale o tom to je.

Benjamin:

Guido:

„Je to obrovská dřina a hlavně strašná bolest. Při každém pohybu se cítím, jako bych v botě měl snad tisíc jehel.“Michal Štípa sólista baletu Národního divadla