Škola, kterou si děti řídí samy
V pražské soukromé základní škole Livingston nechávají na dětech, aby si naplánovaly, co se budou učit a kdy. Učitel je jako průvodce.
PRAHA Rafael, žák třetí třídy školy v pražských Čakovicích, bloumá po učebně, pak si rozloží deskovou hru. Ani to ho moc nebaví, a tak se rozhodne: Co kdybych se dneska učil vyjmenovaná slova po P? A bere si tablet s výukovou aplikací. Učitel ho vyzkouší, až se na to Rafael bude cítit.
V čakovické soukromé škole Livingstone si totiž děti samy určují, co se budou učit. Individuální přístup tady dovedli do extrému. Hodina je sice v plném proudu, ale nad úkoly u stolků sedí jen pár dětí. Jiné krmí třídního potkana. Anarchie je však jen zdánlivá. „Podívejte se do plánu. Co ještě nemáte splněno?“ptá se učitel Stanislav Trykar žáků. Děti mu tykají a oslovují ho Stando. Chvíli to trvá, ale nakonec si práci vybere každý.
Plán, o kterém učitel mluví, na této škole nahrazuje klasický rozvrh hodin. Děti si ho sestavují každé dva týdny a samy si určují, jakým tempem ho splní.
„Dokážou to i prvňáčci,“říká ředitelka školy Eva Dittrich Sanigová. „Než se naučí číst a psát, je to náročné, potom to čas šetří,“dodává.
Díky individuálnímu přístupu někteří prvňáci počítají do 35 a jiní násobí nebo zkouší zlomky. Rodiče za žáka platí zhruba 9 tisíc měsíčně.
Děti není nutné do práce nutit, jak potvrzují jejich výsledky.
Na zeleném koberci leží dvě prastaré čítanky, desková hra a kniha IQ testů. Kolem sedí osm dětí ze třídy základní školy Livingston v pražských Čakovicích. Je jim šest až deset let a právě jim začíná vyučování. „Přinesl jsem vám pár nových věcí z domova. Kdo bude chtít, může si je během dne vyzkoušet,“říká jim učitel Stanislav Trykar.
Na tom, co chtějí děti dělat, v této škole záleží. Školní den se neřídí podle rozvrhu, ale podle plánu. A ten má každé z dětí na této soukromé základní škole vlastní. Každých 14 dní si ho za pomoci učitele děti samy sestavují.
Pravidelnou kolonku v něm má kromě čtení, psaní nebo počítání volitelné téma. Tím vyučování začíná. Dneska výsledek své práce pre- zentuje Helča. Téma: ještěrky. Ostatním dětem, které stále ještě sedí v kroužku na koberci, vypráví, co o nich všechno zjistila.
„Téma si děti vybírají podle svých zájmů. Čeká nás teď například prezentace o Star Wars nebo o legu,“říká. Na každé se dostane jednou za dva týdny.
Barví vejce, krmí potkana
Je po prezentacích a děti se rozprchávají po místnosti, začíná vyučování. Ve třídě, která má v plném počtu 13 žáků (maximálně počítají s 18 dětmi ve třídě), to neznamená, že se spořádaně posadí do lavic a ztichnou. Spíš naopak.
Jedna skupinka dětí míchá barvu na vajíčka, jiná krmí potkana. Pár dalších dětí postává před tabulí, kde jsou pověšené papíry s výraznými nápisy Indivindi. Každý žák má svůj vlastní list, na kterém je napsáno, co se musí naučit do konce tohoto týdne.
Indivindi si píší děti samy, i když za pomoci učitele. Pomáhá jim nejen s výběrem úkolů, ale třeba také s odhadem, kolik času budou na ten který úkol potřebovat. Trvá jim to několik hodin, ale podle Stanislava Trykara je to investice s vysokou návratností.
Děti v plánu jasně vidí, kolik toho zvládly a kolik je ještě čeká. Každý splněný úkol jim učitel odškrtne ve chvíli, kdy prokážou, že se zadanou látku naučily. Třeba tak, že bez chyby napíšou diktát s vyjmenovanými slovy.
„Záleží jim na tom, aby plán splnily,“vysvětluje učitel. Strategie dětí se přitom liší. „Některé začínají tím, co je baví, jiné to dělají naopak,“dodává.
Každý se učí něco jiného
Že děti není třeba do práce nutit, potvrzují jejich výsledky. Odpovídající znalosti a dovednosti získaly všechny.
Řada z nich je však dál. Stačí se podívat na seznam úkolů v jejich Indivindi. Žádné dva nejsou totožné, záleží na tom, jak jim počítání nebo psaní jde. Jeden z prvňáků má v matematice za úkol počítání do pětatřiceti, jiný odečítá trojciferná čísla a další zkouší zlomky.
„Učebnice matematiky pro první třídu jsou pro mě k ničemu. Doma s tátou počítáme z učebnic pro čtvrťáky. Ale píšu jako prvňák,“chlubí se sedmiletý David.
„Když je dítě nadané, má na klasické základní škole, kde je výuka pro všechny stejná, malý prostor nadání využít,“říká Stanislav Trykar. Že jsou „jeho“děti každé na své cestě jinde, tohoto učitele s více než desetiletou praxí těší.
Teď už na mě ale nemá čas. Zatímco jsme spolu mluvili, většina dětí si z plánu vybrala, co bude dělat. Že dvě z holek místo učení po třídě tancují, Trykarovi nevadí. K učení se dostanou později. Tak jako ostatní.
Učitel obchází děti a pomáhá každému s tím, co je právě potřeba. Nenutí je pracovat, ale trvá na tom, aby se navzájem nerušily. Na konci dvouhodinového výukového bloku už to není nutné, ve třídě je klid.