Přišel pokyn z Číny. A takové se musí plnit

Už to jsou tři týdny, co ze svého aeroplánu zamával Praze na rozloučenou čínský prezident Si Ťin-pching, ale následky jeho třídenního prodlouženého víkendu v Česku pociťujeme dodneška. A budeme i nadále.

Zdaleka přitom nejde jen o to, co je ve veřejném prostoru nejvíc slyšet a vidět – tedy o debatu, jestli náruživost, s níž do vlajkonošů tibetských praporů strkali příslušníci policejního sboru, byla dobrovolná, nebo někým nařízená.

Jen co se Si Ťin-pching odlepil z ruzyňské ranveje, začala padat leckterá tabu.

Třeba fotbalový klub Slavia Praha teď prozrazuje svým soupeřům sestavu prvoligového týmu s dostatečným mnohahodinovým předstihem, aby protivník věděl, s kým má tu čest. Není to úplně obvyklé ve světě vrcholové kopané, ale pokud máte v čele firmy manažera s extrémně vyvinutým marketingovým nadáním a s aplikací Twitter v mobilním telefonu, mění se zažité návyky mrknutím oka.

Čínská ofenziva do evropského (i českého) sportu, hlavně fotbalu, pokračuje nejen v pražském Edenu. Sportovní deník La Gazetta dello Sport o uplynulém víkendu uveřejnil rozhovor s jistým Salvatorem Galatiotem, který v roli dohazovače zrovna zprostředkovává námluvy mezi někdejším italským premiérem Berlusconim a dosud oficiálně nejmenovanou čínskou korporací, která má eminentní zájem o Berlusconiho zadlužený, ale evropsky proslulý klub AC Milán. Čínsko-italský Jaroslav Tvrdík jménem Fu I-siang prohlásil, že je připravena miliarda eur, aby po skončení tohoto ročníku italské Série A skončila ruka v rukávě. Kupujícími mají být internetový podnikatel Robert Li nebo další eso čínského byznysu Che Siang-ťien. Oba patří ve své zemi do úplného top klubu, pokud jde o majetek.

Nákupní smršť přichází nedlouho poté, co se čínské firmy začaly zviditelňovat jako sponzoři těch nejblyštivějších evropských značek, pokud jde o fotbal. Huawei podporuje francouzský PSG, španělské Atlético Madrid nebo londýnský Arsenal. Čili jednoho jistého šampiona své země (Francie), jednoho pravděpodobného (Španělsko) a jednoho, který by hrozně rád pohár získal, ale vždycky do toho něco přijde (Anglie).

Proč to všechno Číňané dělají? Tak v první řadě: dobře to vypadá. Pokud chcete proniknout do teritoria, v němž zrovna nemáte pověst bezproblémového partnera, prostě si ji kupte. Číňané v tomto ohledu nejsou žádnými průkopníky, kteří podnikají prvovýstup neprobádaným územím. Kráčejí ve stopách, jimiž už dříve šli arabští šejkové (kteří nakoupili podíly v klubech Premier League) nebo Rusové (Gazprom je partnerem Ligy mistrů, a pokud jde o hokej, i v Praze jsme zažili výsadek KHL do Evropy, který ovšem přibrzdily škrty kvůli chřadnoucí ekonomice Putinova Ruska).

Česko se tak z pohledu čínského nástupu do Evropy stává laboratoří. V Praze už pokusní králíci běhají po zeleném trávníku v červenobílých dresech, ale Tvrdíkova CEFC se hlásí i k partnerství s Peltovou fotbalovou asociací. Náměstek jihlavského primátora po návratu z Číny mluví o „čtyřicetiprocentní naději“, že provincie Chu-pej (58 milionů lidí) ekonomicky pomůže hokejové Dukle Jihlava.

A to se ještě před pár dny k nepříliš medializované schůzce sešli majitel hokejové Slavie a čínský emisar Jaroslav Tvrdík. Nic nelze tvrdit, dokud není dojednáno a podepsáno, ale skoro to vypadá, jako kdyby z Východu přiletěl další nákupní pokyn: přidejte k fotbalové Slavii i její hokejovou jmenovkyni, ať to máme pod jednou střechou.