Shakespeare nám buď milostiv Dnes uplynulo přesně 400 let od smrti Williama Shakespeara, všeobecně pokládaného za vůbec největšího dramatika všech dob. Čím nás jeho hry pořád lákají a oslovují?
Vsouvislosti s Williamem Shakespearem, nejhranějším a nejuctívanějším dramatikem současnosti i minulosti, zarazí několik věcí hned na počátku. Jsou to například náměty jeho her, neobyčejně krvavé a logice běžného lidského chování notně vzdálené příběhy. O jejich dobové podmíněnosti ani nemluvě.
Tak třeba Romeo a Julie: příběh dvou čtrnáctiletých dětí, které se potkají, zamilují, hned se spolu vyspí a pak jeden po druhém spáchají – spíš v pubertálním vzdoru nežli v osudové lásce – sebevraždu. Hamlet, mladík se vyrovnává s vraždou otce vskutku po svém: pomstí smrt svého otce spíš předstíraným šílenstvím, nebo odesláním snoubenky do kláštera? Nakonec své přemítání, zda náhodou nespáchat sebevraždu, rozhodne očekávaným způsobem. Othello je příběhem spalující žárlivosti, Macbeth zas líčí – vedle nesmírně krvavého boje o moc pod vlivem ženských ambicí – především pověrčivost, jejíž intenzita má pro hlavního hrdinu fatální následky. A co třeba Kupec benátský, antisemitská hra o krvelačném a nenasytném židovském lichváři?
Genialita v překladu
Kdyby dnes psal nějaký autor – lhostejno jestli hry, romány nebo třeba, což by asi odpovídalo nejvíce, scénáře k televizním seriálům v shakespearovském stylu, na jeviště ani obrazovku by se s takovými náměty ani nedostal. Co hůř, nedočkal by se ani grantů, stipendií či cen, daleko spíš by si pro něj přišla mravnostní policie.
Každý gymnazista musí přečíst nebo zhlédnout Romea a Julii, ale nakolik všem vychovatelům dochází, že to není zrovna příkladný příběh odpovědné dospělé lásky? Jistě, umění má právo na licenci a chraň bůh, aby bylo všechno míněno jako poučná a výchovná literatura pro mládež. O tom, že forma rozhoduje, věděl své nejen Shakespeare, který zaobalil své drastické morytáty do půvabných vzletných veršů, ale třeba i učitel a masový vrah George Camel z rozkošné české komedie Čtyři vraždy stačí, drahoušku, který nemohl nalákat své žactvo k velikánu Shakespearovi, tak jeho hry přetavil do komiksů.
Je to právě schopnost fungovat v překladech, která zakládá Shakespearovu geniali- tu a dlouhou posmrtnou kariéru, kterou už dnes nemůže asi vůbec nikdo ohrozit. Nemyslí se tím jen překlady jazykové, i když ty stojí na začátku: jen v češtině existují desítky verzí Shakespearových her a další generace překladatelů dorůstají. Obdobná situace je samozřejmě také v němčině, ruštině, francouzštině.
Díky přizpůsobování současnému jazyku může ožívat Shakespeare na jevištích celého světa znovu a znovu. Paradoxně nejtěžší situaci tak má v rodném jazyku. V anglicky mluvících zemích se z důvodů jazykového purismu obvykle uvádí neupraveně, v historickém tvaru: tudíž mu běžní diváci, na rozdíl od českých, německých nebo francouzských souputníků, ani jazykově nerozumějí.
Druhou rovinou jsou překlady kulturní, neboli schopnost Shakespearových děl fungovat i v jiných médiích než jen v divadle či v knize.
Většina jeho her byla zpracovaná jako balet, opera či muzikál: mnohdy ne jednou. Existují pochopitelně filmy, televizní adaptace, rozhlasové verze, seriály, ale i zmíněné komiksy a nejrůznější převyprávění. Ačkoli u některých adaptací se lze právem ptát, nakolik zůstalo něco z původní látky (všeobecně známo je, že na příběhu u Shakespeara tak nezáleží, koneckonců sám je přebíral ze starších zdrojů, jeho hry jsou spíš amalgámy všeho, co šlo kolem a hodilo se, než originálními kusy), minimálně značka či chceme-li duch slavného dramatika přežívá.
Souboj o diváka
Druhým zásadním poznatkem, začneme-li se zabývat Shakespearem, je skutečnost, že velký dramatik a divadelník byl také – nebo především – velký obchodník. Jak by taky nebyl – divadlo tehdy vypadalo o dost drsněji než dnes a o v tichu sedících soustředěných divácích ve slavnostním oblečení, kteří se nechávají obohatit hlubokým estetickým zážitkem, si divadelníci alžbětinské doby mohli nechat leda zdát. V hledišti běžně probíhaly rvačky, diváci se hlasitě bavili, přicházeli a odcházeli, popíjeli a jedli. Herci se museli skutečně snažit, aby je zaujali. Když už se jim podařilo je nalákat dovnitř – divadla fungovala samozřejmě bez dotací v dnešním slova smyslu a byla existenčně závislá na návštěvnících.
Vedle vzájemné konkurence mezi divadelníky se museli přetahovat o pozornost s celou řadou dalších kejklířů a vykuků –