Kdo se bojí nových médií? Už není doba analogová, nýbrž digitální. Zatímco analogová doba působila jednosměrně, posílala informace k příjemci, digitální epocha internetových médií přinesla interaktivitu.

Parlamentní listy se stávají fenoménem naší mediální krajiny. Začínaly takříkajíc z ničeho jako věstník vydávaný v tištěné podobě pro potřeby Poslanecké sněmovny a pak se transformovaly na internetovou platformu a otevřely svůj obsah všem, kdo v české politice mají co říct. Ne náhodou mají motto „Politika ze všech stran“. Když se do nich začtete, zjistíte, že na PL.cz se objevují názory snad všech politických směrů, s výjimkou těch, které porušují obecné zákony, tedy šíří rasovou, etnickou a jinou nesnášenlivost či nabádají k trestným činům.

Znamená to, že tu najdete ke každé věci stanovisko přinejmenším dvou protilehlých názorových táborů. Však se také mezi autory často vyskytují nejen čelní politici, ale i odborníci či jen komentátoři zastupující spíše stanoviska ČSSD, ANO, ODS, TOP 09, komunistů, lidovců či Svobodných.

Nenajdete tu naproti tomu třeba názory strany Tomáše Vandase. Pokud je o nich zmínka, pak zpravodajská, třeba v souvislosti s tím, že uspořádali demonstraci či pouliční bitku. Po prohraném sporu s jedním čtenářem, jemuž se nelíbil obsah diskuse pod články (tedy ne článků samých), dokonce tento portál důsledně cenzuruje názory vyslovované čtenáři mimo redakční část a ty, které jsou v rozporu se zákonem či etickými principy, prostě maže. Chová se tedy standardně co do novinářských pravidel.

To vše by nepřilákalo žádný zájem ze strany tradičních médií, zejména televize, kdyby tomuto a podobným portálům nezačala rapidně růst sledovanost. Najednou vidíme, že jsou těmto médiím nasazovány psí hlavy, konstruují se různé konspirační teorie, odkud že prý jsou placeny (nejčastěji zní, že z Kremlu), a tyto hlasy se snaží navodit dojem, že PL.cz a podobné platformy jsou nebezpečím nejen pro svobodu slova a žurnalistiku v Česku, ale pro sám demokratický vývoj země. Hysterie, která kampaň provází, prozrazuje, že u jejích kořenů je strach.

Kdo tedy má oprávněný nárok bát se Parlamentních listů? Především tradiční média, jimž klesá sledovanost skoro stejně rychle, jak roste sledovanost médiím novým, internetovým (není to samozřejmě jen portál PL.cz, ale třeba i Aktuálně.cz).

Mluvíme-li o tradičních médiích, pak se to týká hlavně televizí, a z těch pak především televize veřejnoprávní, neboť soukromé televize nevstupují výrazněji na pole zpravodajství a publicistiky, v tomto smyslu má hegemonii Česká televize.

Nárůst zájmu o internetové zpravodajské a názorové portály je bezprostředním důsledkem toho, že mainstreamová média, především ČT, velice často informují neúplně, výběrově, jednostranně, neposkytují dostatečnou plochu pro skutečnou výměnu názorů, a to navzdory tomu, že jim to (jako u ČT) ukládá přímo zákon – ten televizní obsahuje výslovný požadavek na podporu plurality názorů a posilování demokratické dis- kuse ve společnosti hned ve druhém článku.

Když tedy publikum nenachází dostatečné množství a různost informací v tradičních médiích, sáhne po těch nových. Ta, která jsou připravována profesionálně a se smyslem pro demokratickou soutěž názorů a stanovisek, dávají prostor všem relevantním autorům a pohledům. Proto se těmto médiím jen těžko vyčítá nějaká jednostrannost a služný postoj vůči nějakým v pozadí stojícím politickým zájmům. Proto také tak často nastupuje snaha označit internetová

V digitální epoše se ze čtenáře stává autor, na každou informaci lze ihned on-line reagovat.

média za extremistická, a tím z principu narušující demokracii. To je ovšem nařčení komické, neboť jeho nepodloženost objeví každý, kdo byť jen jedinkrát na danou webovou stránku zabloudí.

Mainstreamová média se totiž obávají ztráty dominantního vlivu na názory a postoje veřejnosti, své moci usměrňovat jejich voličské preference a prostřednictvím neúplných či deformovaných informací manipulovat veřejným míněním. Vyrostla jim konkurence, kterou nelze odmávnout jako ob-