Statek generála Josefa Mašína, tedy jeho trosky

Otom starém statku v Lošanech na Kolínsku opět jednal soud a opět se k ničemu nedobral. Každý, kdo do Lošan přijede, uvidí v koutu návsi bránu a za ní... no to, co ze statku zbylo. Statek patřil pět set let rodině Mašínů. A jeho stav je možná jen ukázkou toho, co bychom mohli nazvat chybějící kontinuitou českých dějin.

Někdo řekne, že je to tak v této zemi všude, nejen v Lošanech. Fungující statky, které vidíme na venkově v Bavorsku nebo Rakousku, v Česku jaksi chybějí, zničila je komunistická kolektivizace. Rodinné majetky, které přecházejí z otců na syny a pak na vnuky, jsou tak nejvíc přítomny jen v zahraničních telenovelách.

Generál Josef Mašín, hrdina protinacistického odboje, napsal před smrtí dopis, vlastně jakousi závěť, kterou ukryl ve škvíře vězeňské cely, než ho odvedli na popraviště. Našel se až po válce. Generál v něm mimo jiné píše o tom, že by chtěl, aby se po jeho smrti některý z jeho synů ujal rodného statku v Lošanech.

Ten okamžik, kdy generálova manželka z nalezeného dopisu předčítala dětem, se odehrál v roce 1946, dnes jsme o sedmdesát let dál a závěť je stále jen na papíře. Zatímco statek chátral, dějiny se valily zemí. Generálovi synové se pustili do boje s novou, tentokrát komunistickou totalitou, a nakonec před ní museli za dramatických okolností utéct na Západ. Matka zemřela v komunistickém kriminále a doma zůstala či spíše přežívala jen generálova dcera, která po Listopadu část statku získala zpět. Větší část patří stále státu a podle toho nemovitost také vypadá. Tedy nevábně. Vrácení ostatních částí prý zkomplikovala emigrace bratrů Mašínů a to, že neměli české občanství. Nemohli se tak účastnit restitucí. A zase se může zdát, že je to tak v této zemi všude, že vůbec nejde jen o Mašíny. Stovky emigrantů se nemohly dostat k majetkům, které jim komunisté zabrali. V některých případech bylo přitom samotné vlastnictví tohoto majetku důvodem toho, proč je komunisté pronásledovali, věznili či nakonec vyhnali ze země. Čech žijící a vyrůstající na východní straně bývalé železné opony řekne: Měli si přece po Listopadu vyřídit české občanství, proč to neudělali?

Český emigrant řekne: Proč bych měl žádat o nějaké občanství? Já jsem se žádného nevzdal!

Samozřejmě, o občanství dotyčného uprchlíka připravili komunisté hned po emigraci stejně rychle a snadno jako o ten majetek. Uměli to dobře. A dodnes se s tím potýkáme.

Různé majetky mají různé příběhy. Příběh generálova statku, který stále čeká na naplnění závěti objevené před sedmdesáti lety, stojí za pozornost. Už proto, že ukazuje, jak zoufale pomalu a divně rozhodují české soudy. Třikrát rozhodly ty obecné v neprospěch rodiny Mašínů. Až Ústavní soud jim dal šanci, nyní jsou na lepší cestě, ovšem zase na začátku. Tento týden soud spor opět odročil, kdy bude konec, je v nedohlednu.

Divíme se, když bratři opakovaně tvrdili, že českým úřadům a soudům nevěří?

Rozhodně je jisté, že generálův odkaz už se nebude týkat Ctirada Mašína, ten v roce 2011 v USA zemřel. Ale pravděpodobně ani jeho bratra Josefa, vše nasvědčuje tomu, že jestli někdo z rodiny majetky získá zpět, budou to jejich děti. Tedy generálovi vnuci. Pokud se tak stane, může to být svým způsobem symbolické. Propasti, které vyhloubily dva totalitní režimy, jsou tak hluboké, že se srovnají až v další generaci, a možná to neplatí jen o majetku.