Český král

Všechny starší práce s oblibou citují různé úvahy Karla IV. o tom, jak miluje Čechy a lid své země, jak se pracně učil češtinu. Povšimněme si však dikce, jíž jazyk své země chválí: „jazyk velebný… království českého, v kterém milý svatý Václav, svatý Vojtěch, svatý Prokop pana boha chválili“. Ani zmínka o tom, že jde o jazyk přemyslovských předků a slavného krále Přemysla zvaného Otakar či děda Václava.

To, že říkal vzletné myšlenky o Českém království, musíme vnímat realisticky. Karel IV. byl politik a ti se staletími nemění. Mnohá jeho slova měla propagační význam a určena byla uším domácí šlechty. Jeho proslovy měly stejnou hodnotu, jako když politik před volbami prohlašuje, že chce, aby se nám všem dařilo dobře. Karel IV. byl českým králem a Lucemburkem, ale rozhodně se niterně necítil být příslušníkem českého národa.

Politické vlohy

Pochopit jeho politické koncepce není snadné ani dnes, s odstupem mnoha staletí, a někdy se to zřejmě nedařilo ani jeho současníkům. V politickém uvažování Karla IV. se totiž spojoval neuvěřitelný pragmatismus a racionalita s duchovní mystikou. Byl mimořádně vzdělaný a v politice dokázal dělat neortodoxní kroky, jimiž překvapoval spojence a nejednou zaskočil protivníky. To jsou vlastnosti, bez kterých se úspěšný vládce obejít nemůže. Jenže v případě Karla IV. snižovala hodnotu jeho politických kroků častá iracionalita, protože nejvyšším kritériem konání pro něj byly zájmy lucemburského rodu.

Ani to nebyla ve středověku vlastnost neobvyklá, jenže v jeho případě šlo až o jakousi politickou posedlost. Ve jménu této představy konal kroky, které mu v dlouhodobém horizontu přinášely spíše ztráty než prospěch.

A ještě jedna okolnost hrála v jeho politickém uvažování roli, a tu představoval zvláštní přístup ke křesťanským hodnotám. Byl hluboce věřícím mužem, ale současně byl přesvědčený, že je Bohem povolaný k vládě. Vycházel z představy, že má jako panovník povinnost uskutečňovat vznešené cíle, a to Hlavně velkolepě i metodami značně nečestnými, kterými naprosto bez skrupulí porušoval Desatero.

Jeho politická koncepce nese ještě jeden významný prvek, o němž někteří historici píší jako o obohacení našeho domácího politického života, jiní však soudí, že vedl k budoucí vnitrostátní krizi. Karel IV. přinesl do správy českých zemí principy, které znal z Francie a domácího Lucemburska. Ty sice fungovaly tam, ale u nás představovaly nesourodý prvek a domácí šlechtě příliš po chuti nebyly. A v politice není nic horšího než násilím vnucovat postupy, které nemají v zemi tradici.

Už Jan Lucemburský začal jako první s tím, že se pokoušel vybudovat léna, právně zakotvená ve francouzském systému feudální správy. Tuhle ideu dovršil Karel IV. Nešlo o šlechtu a malá panství, ale o velké územní celky, jako je Morava či Slezsko. Jejich prostřednictvím řešil svůj vztah k ostatním členům rodu. Karel IV. uděloval příbuzným na základě lenních smluv části zemí Koruny české a předpokládal, že si tím zajistí jejich věrnost a pomoc. Jak fatálně špatná to byla kalkulace, se ukázalo záhy po jeho smrti, kdy proti sobě začali válčit jeho synové a synovci.

Budovatel

Od nejstarších časů se velikost Karla IV. poměřovala jeho budovatelskou činností – založil Nové Město pražské, postavil Kamen-