Jak voyerství plodí voyerství aneb konec anonymity zdroje

Existuje dnes ještě něco jako ochrana anonymity novinářova zdroje? A existuje něco jako etika žurnalistické práce? Těžko říct.

Ústavní soud včera zamítl stížnost investigativního novináře Janka Kroupy. Je to takový zamotaný právní spor. Kroupa kdysi odvysílal reportáž o údajné korupční nabídce Marka Dalíka při nákupu obrněných transportérů Pandur. Citoval v ní policejní výpověď rakouského manažera, jemuž měla být žádost o úplatek adresována. Policie chtěla zjistit, jak se k výpovědi dostal, ale Kroupa se odvolal na tiskový zákon a argumentoval ochranou anonymity svého zdroje.

Až později se neoficiální cestou dozvěděl, že policie o identitu jeho zdroje stála natolik, že na novináře nasadila odposlech. A tím začala právní tahanice. Kroupa žádal Nejvyšší soud o přezkoumání zákonnosti odposlechů, ale ten jeho podnět odmítl. Tak zkusil stížnost k Ústavnímu soudu, ale ten dal včera za pravdu soudu Nejvyššímu.

Celý problém je v tom, že tiskový zákon i Listina základních práv a svobod, které společně zaručují ochranu novinářova zdroje, sice nadále platí, ale policie vymyslela šikovnou právní kličku.

Trestní řád říká, že policie, žalobce nebo soud informují sledovaného člověka o provedených odposleších až po pravomocném skončení trestního řízení. Kdo tedy nemá přátele na správných místech, dozví se o tom, že byl „napíchnutý“, až když jde věc k soudu nebo je ukončena s negativním výsledkem. A až potom si dotyčný může na nasazení odposlechu stěžovat.

Ale co když policie věc jenom odloží s tím, že ji může kdykoliv opět otevřít? Pak dotyčný nikdy nedostane do ruky papír o svém odposlouchávání, tudíž si na ně ani nemůže nikde stěžovat, tudíž policie může zvesela kašlat na nějakou ochranu zdroje. A mít tak pod kontrolou, na čem a na základě jakých informací novinář právě dělá. Je snad málo policistů, žalobců i soudců podezřelých z vynášení citlivých informací?

V celém příběhu by však neměla zaniknout jedna rovina. Spor, v němž jde o podstatu novinářské práce, spustil žurnalista, který rád bruslí na hraně novinářské etiky. Používá skrytou kameru, inscenované provokace, nabourává se do soukromí nezúčastněných osob, přičemž argumentace veřejným zájmem ne vždy působí věrohodně. Není to sice omluva pro policejní voyerství, ale možná platí, že s čím kdo zachází...