Táta je pro mě nesmrtelný, říká Ludmila Zemanová

Promítání filmu Karla Zemana se zúčastní také jeho dcera Ludmila. Ilustrátorka a spisovatelka žije v Kanadě, kde tvoří oceňované a světově úspěšné knihy pro děti. Se svým otcem spolupracovala ve filmových ateliérech 25 let.

Kdy jste si uvědomila, že táta je velká filmová osobnost?

Víte, mně připadalo, že dělá práci jako každý jiný. Asi proto, že jsem se v tom prostředí pohybovala odmalička. Všichni jsme se znali. Žili jsme jako jedna rodina. Když nás táta vzal do Karlových Varů na festival, to mi bylo asi jedenáct, měl tam premiéru Vynálezu zkázy. Film měl za sebou vítězství v Bruselu a karlovarské kino bylo úplně plné. Lidé tleskali, byli nadšení a nás s bratrem zajímaly hlavně jejich reakce, protože sami jsme film znali. Tam jsem si začala uvědomovat, že táta je někdo.

Dívala jste se mu jako dítě pod ruku, nebo jste do studia nesměli?

Chodila jsem tam po škole skoro každý den. V jeho trikovém oddělení byla dílna, kde se šily loutky, modelovaly hlavy ještěrů, kreslily dekorace, a to se mi strašně líbilo. A doma jsem zase dost četla, protože jsme měli dům plný knih.

Co jste ráda četla?

Pohádky, dobrodružné knížky a verneovky. Samozřejmě vždycky mě zajímaly obrázky. Táta byl hodně sečtělý, miloval výtvarné umění a mezi jeho kamarády patřil třeba spisovatel František Hrubín, Josef Lada nebo František Tichý.

Měli jste při jeho vytížení někdy čas zajet si třeba na výlet?

To nebylo možné. Otec filmováním žil. Když byl doma, psal ve svém pokoji scénář, a ve studiu zůstával často až do půlnoci. Když začal dělat kombinované filmy, musel jednu část s herci točit v Praze na Barrando- vě a druhou část v trikovém studiu ve Zlíně. Každý pátek večer se vracel z Prahy do Zlína, v sobotu ráno běžel do svého trikového studia, kde zadal oddělení práci, a v neděli v noci jel lůžkovým vozem opět do Prahy.

Festivaloví diváci budou první, kteří uvidí slavného Barona Prášila v restaurované digitalizované verzi.

Býval vůbec unavený?

Nikdy si na to nestěžoval. Byla to velká práce a odvaha, že se rozhodl ve zlínském studiu jako první natočit hraný film, a navíc trikový, jako byla Cesta do pravěku, Vynález zkázy nebo Baron Prášil.

Podle knihy, kterou jste o otci napsala se svou dcerou Ludmilou, byl v práci velmi pečlivý.

Táta si každý pracovní den zapisoval do deníku a každý záběr si pře- dem rozkreslil. Měl několik technických scénářů. Vše měl pod kontrolou a nic nenechal náhodě. Celovečerní filmy, které točil, vyžadovaly dokonalou organizaci a to uměl.

To ale není moc obvyklé, že by si režisér rozkresloval záběry, ne?

Není. Ale táta byl hlavně výtvarník, což byla obrovská výhoda. Měl jasnou představu už na papíře, když kreslil scénář.

Byl vůbec film, se kterým se trápil, kde se mu nedařilo?

Trápil se s každým filmem. Jednak aby jej prosadil a dostal na něj peníze. Také ho čekaly dva roky tvrdé práce. Nesl velkou zodpovědnost, aby za takových podmínek natočil úspěšný film. Myslel při své práci hlavně na diváka. Často jsem slyšela, jak říká: Nemůžu si dovolit udělat špatný film.

Ale dělal přece nevyzkoušené věci. I ty se mu dařily hned?

Před každým filmem se dělala spousta technických a výtvarných zkoušek. Bylo to nutné a časově náročné, přesto musel film dokončit za stejnou dobu jako běžný hraný film. Tedy do dvouletého plánu.

Jezdili jste na dovolenou?

Jen v zimě. Konečný střih a hudba k filmům se totiž natáčely na konci roku v Praze. Všechny střižny a nahrávací studia byly již zamluvené rok dopředu a nebyl náhradní termín. Každý film proto musel být hotový na konci roku. A prvního ledna jsme konečně mohli jet celá rodina na týden lyžovat.

A co letní prázdniny?

Ty jsme prožívali při natáčení exteriérů na ateliérech. Otec točil všechna svoje filmová moře na Fryštácké přehradě. Dostal od města a rybářů povolení. Pomáhala jsem s dekoracemi, tak jsem si občas i zaplavala. Pro mne to byly fantastické prázdniny. A třeba jít do Velkého kina na film, to byl pro mě také svátek.

Chodíval i táta?

Ano, celá rodina. Vždycky na každou filmovou premiéru. Měli jsme ve Zlíně možnost vidět světové filmy v unikátním kině, jaké nemělo jiné město v celé Evropě. Myslím si, že to je také důvod, proč má Zlín skvělé diváky, hlavně ty dětské.

Filmy vašeho otce měly velký úspěch i v zahraničí. Nezvažoval někdy emigraci?

Měl nabídky, hlavně ze Spojených států. Nikdy by ale nemohl jet s rodinou, takže to nepřipadalo v úvahu. S maminkou měl krásný vztah. Při sbírání materiálů do naší knihy Karel Zeman a jeho kouzelný svět jsme s dcerou objevily dopisy, které si psali v době, kdy táta odešel do Zlína. Nemohl také opustit trikové oddělení, které ve Zlíně vybudoval.

Ale vy jste to v Kanadě se jménem Zemanová měla jednodušší, ne?

Vůbec ne. To nikoho nezajímalo a já jsem se s tím ani nechlubila. Moje uplatnění záviselo jen na tom, co se mi podaří udělat v Kanadě.

Tam jste začala ilustrovat knihy?

To jsem dělala už v České republice pro nakladatelství Albatros. Ale te-

Otec točil všechna svoje filmová moře na Fryštácké přehradě. Pomáhala jsem s dekoracemi, tak jsem si občas i zaplavala. Byly to fantastické prázdniny.

Dcera slavného otce

prve v Kanadě jsem se dětským knížkám začala věnovat naplno.

Co by na to říkal tatínek?

Ten si přál, abych se věnovala jen filmu. Ale věřím, že kdyby měl možnost vidět mé obrázkové knížky pro děti, měl by určitě radost.

Zvlášť po vašem úspěchu s knihou o Gilgamešovi. Jak vás to vůbec napadlo?

Ten příběh jsem znala už od tatínka, protože jednu dobu zvažoval jeho zfilmování. Je to slavná báseň, nejstarší příběh na světě. Epos asi ze druhého tisíciletí před naším letopočtem vypravuje dobrodružství sumerského krále Gilgameše.

Kdy jste ho napsala?

Když v dubnu 1989 táta zemřel, byla jsem zoufalá, nemohla jsem ani přijet na pohřeb. A vzpomněla jsem si na tento příběh, ve kterém Gilgameš hledá nesmrtelnost. Je to starý a moudrý příběh a práce na něm mi pomohla vyrovnat se s tátovou smrtí. Pochopila jsem, co znamená pro člověka nesmrtelnost, že můj otec ji získal svými výjimečnými filmy, které se pořád promítají na celém světě.