„Nevěděla, co dělá“
Masová vražedkyně Olga Hepnarová by se nyní dožila 65 let. Na soudní proces, který skončil rozsudkem smrti, vzpomíná motoristická expertka Alena Havlíková.
Alena Havlíková založila v roce 1969 1. český automotoklub žen a o bezpečnosti na silnicích psala do časopisu Za volantem. Právě zaujetí pro motorismus ji před lety přivedlo až do soudní síně, v níž sledovala proces s Olgou Hepnarovou. Masovou vražedkyní, která v roce 1973 náklaďákem úmyslně najela do lidí na tramvajové zastávce. Osm jich usmrtila.
Kdyby Hepnarovou v roce 1975 nepopravili, letos v červnu by se dožila pětašedesáti let. Podle Havlíkové neměla Hepnarová coby těžce psychicky nemocná žena vůbec stát před soudem. „Psychiatři toho tehdy hodně pokazili,“říká třiaosmdesátiletá pamětnice.
Svoje postřehy ze soudní síně tehdy nemohla publikovat, stejně jako exkluzivní informace od dopravních policistů, které získala. Tehdejší režim zakázal o procesu jakkoliv referovat. Její zápisky zůstaly v šuplíku a později se ztratily.
„Když Hepnarovou přivedli do soudní síně, s rovnými vlasy a rozhodným pohledem připomínala Johanku z Arku. Možná se do ní záměrně stylizovala. A rovnou požádala o trest smrti. To bylo první, co řekla. Když se jí později ptali – soud trval celý týden – jestli by to udělala znovu, prohlásila, že ano. Pokud by ovšem na té zastávce stáli psychiatři. To jsem slyšela na vlastní uši,“vzpomíná Havlíková.
„Koukala jsem jí do očí“
Ačkoliv obhajoba stavěla u soudu na argumentu, že se u Hepnarové projevila počínající schizofrenie, sama obžalovaná s obhájcem odmítala spolupracovat, veškeré pochybnosti o svém duševním zdraví popírala. Znalecký posudek nakonec konstatoval, že žádnou duševní poruchou netrpí a že si byla plně vědoma svého jednání i jeho následků.
Havlíková přiznává, že nad Hepnarovou pocítila lítost. „Rostlina, zvíře i člověk potřebují k životu lásku, a tu ona neměla. Otec i babička ji mlátili. Matka byla ztělesněný chlad, se sestrou si nerozuměla,“argumentuje.
„Při vyhlášení rozsudku jsem jí koukala do očí. Byly jiné než na začátku. Viděla jsem v nich úzkost a zoufalství. Seděla jsem v druhé
Fakta Případ masové vražedkyně
● Olga Hepnarová vjela úmyslně 10. července 1973 nákladním autem na tramvajové nástupiště. ● Najela do skupiny asi třiceti lidí. Osm lidí zemřelo (tři na místě). Dalších šest lidí bylo těžce a šest lehce zraněno. ● Svůj čin nepopírala, dokonce se k němu hrdě hlásila. Litovala, že lidí nezabila víc. Jako motiv uvedla pomstu bezcitné společnosti. ● V dubnu 1974 ji soud odsoudil k trestu smrti. ● Hepnarová byla popravena oběšením 12. března 1975 v pankrácké věznici. řadě naproti ní a zdálo se mi, že se na mě dívá. To už nemohla ani jít. Dva zřízenci ji doslova nesli za lokty a zezadu podpírali. Za trest smrti ale dokázala ještě poděkovat. Mně se chtělo až brečet, ale její matka, která seděla v páté řadě v černých brýlích, si zachovala kamennou tvář. Byla zubařka a prý dost drsná. Děti i dospělí se jí báli přijít pod ruku,“popisuje seniorka.
V době vyhlášení trestu smrti byla v Praze pohotovost. Panovala obava, aby se příznivci Hepnarové, kteří si říkali „Prügelknaben“(což někdo volně přeložil jako otloukánci), nepokusili její hrůzný čin napodobit. Byli to mladí lidé z okraje společnosti, proti které se bouřili. Hepnarová se sice o politiku nezajímala, proslýchalo se však, že tito lidé ji připodobňují k Janu Palachovi. „Asi proto, že se na protest proti něčemu dokázal zabít,“míní pamětnice.
Jak mohla dostat řidičák?
Matka Hepnarové požádala pro dceru o milost. Tehdejší předseda vlády Lubomír Štrougal půl roku váhal, než ji zamítl. „Ty dva roky do popravy pro ni musely být peklem. Tehdy jsem se utěšovala tím, že pro tu holku bude vlastně milosrdnější, když umře,“uvažuje Havlíková.
Jako žena, která se angažovala v bezpečnosti na silnicích, vymyslela kondiční jízdy pro ženy a zapojila do nich učitele českých autoškol, nechápe, jak mohla Hepnarová dostat řidičák. Vědělo se přece, že se léčila na psychiatrii. Zařídila jí to matka, která si všimla dceřina zájmu o automobily. V zaměstnání u pošty pak Hepnarová jezdila vybírat schránky a vozila kolegy pro inkaso. Ti později vzpomínali, jak nebezpečně, až agresivně si počínala za volantem.
Při rozsudku jsem jí koukala do očí. Byla v nich úzkost a zoufalství.
Nakonec získala i průkaz skupiny C, aby si mohla půjčit vražednou zbraň – nákladní auto. „Když najela do lidí, věděla jsem to mezi prvními. Jako motoristická novinářka jsem měla kontakty s dopravními policisty. Dopraváci si v první chvíli mysleli, že šlo o nehodu. Líčili mi, jak řidička uprostřed křiku a nářku zůstala v klidu sedět za volantem. Pronesla jedinou větu: Doufám, že jsem neudělala žádnou žabařinu.“