„Muslimská“Francie: začalo to v Alžírsku
Nebýt nevyhrané alžírské války z počátku šedesátých let, byla by Francie dodnes zemí, která by se rozkládala většinou svého území v Africe a muslimové by v ní nebyli desetiprocentní menšinou, ale pomalu by začínali získávat vrch nad Francouzi všech ostatních vyznání.
Pokud hledáme důvod, proč je Francie dnes zemí s největší muslimskou komunitou v Evropě, odpověď najdeme jednoznačně ve francouzské koloniální historii devatenáctého a dvacátého století. Francie, která prohrála v osmnáctém století souboj o své severoamerické kolonie s Velkou Británií, obrátila v devatenáctém století svůj koloniální zájem k Africe, od roku 1830 hlavně k její severní muslimské části. Tehdy dorazilo na sever Afriky francouzské invazní loďstvo s téměř čtyřiceti tisíci muži na palubě. Přestože původním cílem výpravy bylo zlikvidovat alžírské základny pirátů, kteří od napoleonských válek sužovali Středomoří, neskončila ani dobytím hlavního města Alžíru. Po dlouhé válce, v níž se až v roce 1847 Francii podařilo rozdrtit jednotky emíra Abd al-Kádira, jenž je dnes alžírským národním hrdinou, se dostalo celé Alžírsko do francouzského područí. Z původního muslimského obyvatelstva
na letošních letních hrách v brazilském Rio de Janeiru. Zjištění francouzské rozvědky nyní prošetřuje brazilská vláda. Olympiáda začíná 5. srpna.
Šéf francouzské vojenské rozvědky podle francouzských médií upozornil už v květnu brazilské úřady, že s Islámským státem spolupracuje nejmenovaný Brazilec aže cílem jsou Francouzi na olympiádě. Brazilské úřady včera tvrdily, že se o hrozbě dozvěděly až nyní.
Podle amerických úřadů džihádistické skupiny hlásící se k Islámskému státu či Hizballáhu v Jižní Americe posilují. Islámští radikálové jsou soustředěni hlavně v oblasti na průsečíku tří hranic – Brazílie, Argentiny a Paraguaye. (ash) se stali lidé druhé kategorie. Úrodná území na severu Alžírska byla rozdělena mezi kolonisty z Francie, kterých postupně přijel skoro milion.
Vyšší rasa
Od roku 1848 pak bylo Alžírsko „de iure“součástí Francie, jen oddělenou od své mateřské země mořem. Skutečnými Francouzi se však mohla cítit jen malá část obyvatelstva, převážně francouzští kolonisté a jejich potomci, která měla volební a jiná práva obyvatel evropské Francie. „Vyšší rasa má právo, či dokonce povinnost civilizovat nižší, zaostalé rasy,“zdůvodňoval nadřazené postavení bílých kolonistů nad arabským obyvatelstvem jeden z ideologů francouzského kolonialismu Jules Ferry. I Maroko a Tunisko, které tvořily v tehdejší francouzské politice jen jakési nárazníkové zóny pro alžírské koloniální jádro, se postupně staly „protektoráty“Francie, přičemž smlouva Paříže s Tuniskem posloužila nacistům v roce 1939 jako vzor při ustavování protektorátu Čechy a Morava.
Druhou světovou válkou oslabená Francie se neochotně začala vzdávat své koloniální říše, na severu Afriky Maroka a Tuniska, ale Alžírsko mělo zůstat výjimkou. Je prohlášeno součástí Francie, všichni tamní obyvatelé dostávají plná práva a francouzské občanství.
Jenže v Alžírsku propuká v polovině padesátých let vzpoura muslimské většiny. V té době tvoří osadníci a jejich potomci asi jen 16 procent obyvatel. Francie dlouhou a krvavou válku fakticky vyhrává, ale ekonomicky je udržování armády v Alžírsku příliš velká zátěž. Po neúspěšném pokusu o vojenský převrat a po referendu, v němž se většina Francouzů vyslovuje pro nezávislost Alžírska, rozhoduje nový prezident generál Charles de Gaulle, že se Francie z Alžírska stáhne.
Alžírský exodus a gastarbeiteři
S milionem potomků „kolonistů“přichází v roce 1962 do Francie možná až dvakrát tolik alžírských muslimů. Další statisíce přicházejí v dalším desetiletí jako „gastarbeitři“z Tuniska a Maroka, kde si francouzština dodnes udržuje postavení prvního cizího jazyka. Základ dnešní velké muslimské komunity však není v imigraci, ale v koloniální historii Francie a podivné politice, kterou Paříž v tom období razila.
Ještě před padesáti lety ležela polovina území Francie na arabském severu Afriky.