Mrtví, vyděšení a bezmocní

Francie doplácí na příliv muslimských imigrantů a ocitá se na pokraji občanské války. Jak dlouho to budeme ignorovat?

Před pěti dny přinesl deník Le Figaro rozhovor se šéfem francouzské kontrarozvědky Patrickem Calvarem. Muž, který má na starosti vnitřní bezpečnost země, v něm varoval, že Francie stojí na pokraji občanské války. Po dvou dalších teroristických útocích prý může přijít odveta ze strany francouzských nacionalistů.

První útok už má Francie za sebou. Došlo k němu v noci ze čtvrtka na pátek ve světoznámém turistickém letovisku na Azurovém pobřeží, které bylo dosud oázou naprostého klidu.

To už neplatí. Není přitom důležité, zda byl útočník tuniského původu součástí nějaké islamistické skupiny, nebo jednal na vlastní pěst. Podstatné je, že po něm zůstala skoro stovka mrtvých, další stovky zraněných, tisíce vyděšených a miliony konsternovaných. Francie je na tom dnes hůř než Izrael, který také čelí permanentní teroristické hrozbě, ale nikdo v tajných službách se tam neobává, že by mohla vypuknout občanská válka.

Francie je přitom jen modelovou studií pro budoucí tvář Evropy, nebo aspoň některých jejích (významných a vlivných) států. Silná muslimská menšina se stala úrodnou půdou pro šíření islamistického násilí a teroru. Podobně je na tom také Belgie a lze předpokládat, že rozšiřující se muslimské komunity povedou ke stejnému stavu například i v Německu.

V takové situaci je naprostým šílenstvím přijímat statisíce, či dokonce miliony nových muslimských přistěhovalců a sledovat, jak vznikají nová ghetta obývaná frustrovanými lidmi s totálně odlišnými kulturně-sociálními zvyky. Lidmi, kteří se nechtějí přizpůsobovat běžným evropským pravidlům a hodnotám a kteří naopak chtějí Evropu měnit k obrazu svému.

Vůdci Evropské unie a většiny hlavních evropských států si to odmítají připustit a žijí v naivní představě, že „to zvládneme“.

Zatím však nic nenasvědčuje tomu, že by se něco mělo změnit k lepšímu. Stačí se podívat na Francii, kde už dnes není možné odhadnout, kdy a na jakém místě dojde k dalšímu tragickému útoku.

To povede logicky k dalšímu zvyšování společenského napětí a k frustraci, jejichž výsledkem může snadno být to, před čím varuje Patrick Calvar. Nemluví přitom o střetu s islamisty, ale o střetu s muslimy. „Bude to konfrontace mezi radikální pravicí a muslimským světem – ne islamisty, ale muslimským světem,“řekl Calvar už loni v listopadu (po útocích v Paříži) při tajném slyšení před parlamentní komisí.

Nemá smysl se handrkovat o to, jestli Calvar správně používá termín radikální pravice, důležitý je proces, o němž hovoří. To je třeba brát smrtelně vážně.

Jenže evropští politici, především ti na Západě, o tom nechtějí slyšet. Proto budou postupně vyměněni za vůdce, kteří umějí na bezpečnostní hrozby reagovat.

Ke slovu se tak ve veřejném životě stále častěji budou dostávat vojáci, což je přirozené, protože to, v čem žijeme, je válka. Není to přehnané tvrzení, není to fráze. Tohle je jednoduše fakt.