Colours. Barevná, nikoli černá Ostrava

Davida Štverky, šéfa ostravské redakce

Dnes a zítra vrcholí hudební festival Colours of Ostrava. Pro neznalé – to je ten, který deník The Guardian zařadil mezi deset nejlepších letošních evropských letních festivalů, akce, která se koná v nádherném průmyslovém prostředí areálu Dolní oblasti Vítkovice a také akce, u níž se každý rok někdo zeptá, proč se celá tato barevná show nepřestěhuje do Prahy. A já jsem rok co rok rád za pořád stejné krátké souvětí šéfky festivalu Zlaty Holušové, která opakuje, že festival stěhovat opravdu nemíní a že do Ostravy to je kousek.

Mám ten festival rád. A pozor, tohle říká člověk, který je hudebně a koncertně poněkud indisponován. No, poněkud, spíše silně...

Nejsem třeba schopen pustit si desku jedné kapely. Dříve nebo později, a u mne to je téměř vždy dříve, přijde písnička, u které mám pocit, že už jsem ji před chvílí slyšel.

Když začnou pořadatelé Colours oznamovat první interprety, netuším, o koho jde. V tiskové zprávě se píše, že to je naprostá pecka všech pecek, já tam vidím jen změť písmen. U některých opravdu slavných jmen jsem se kdysi samozřejmě chytil, zas takový ignorant nejsem, ale kupříkladu letos, letos jsem se nechytil vůbec. Takže před každým festivalem mám dvě pomůcky. Přítele na telefonu, který mi nadiktuje kapely, jež rozhodně stojí za to vidět a slyšet, a pak YouTube. Zadáte kapelu a vida – často zjistíte, že ji vlastně znáte, protože hraje hit, který jste už slyšeli. Anebo ji neznáte, ale dáte pořadatelům s tou tiskovou zprávou za pravdu.

K tomu mi nedělají úplně dobře davy lidí. A na Colours jsou davy davů. Loni přišlo 43 tisíc lidí. Ve čtvrtek, kdy festival začal, ležela nad Ostravou deka z mraků, ze kterých samozřejmě pršelo. Říkal jsem si – třeba to s návštěvností zahýbe… Houby. Nad Ostravou možná mraky byly, to, co na město pustily, bylo na areálu festivalu místy i hodně znát, ale slovo hodně se dá použít také pro počty lidí. Žádná změna – davy davů. Ostatně, tak jako i dříve, když pršelo...

Když už jsem u stage... Fascinuje mne, že ať jsem u kterékoliv, tak lidé kolem na rozdíl ode mne vědí, která bije. Frontman kapely řekne, jaká bude další píseň, což je pro mne informace naprosto nulové hodnoty, lidi ale začnou šílet. Anebo frontman nemusí nic říkat, kapela nahodí první tóny a vřískot je tu taky. Zatímco já čekám, kterým směrem se bude skladba ubírat, masa kolem zpívá… A masa se taky vlní, tančí a skáče. Asi po tom, co jsem napsal výše, nemusím dodávat, že to nejsou zrovna mé pohyby, většině lidí kolem mne je navíc tak o čtvrt století méně než mně, ale jsem v klidu. To, jestli tam postávám jako exot, který se občas nekoordinovaně zatřese a tleská, vůbec nikdo nevnímá.

Obávám se, že to tak při výčtu životních anomálií nemuselo úplně vyznít, ale Colours of Ostrava mne fascinují. Doporučuji. Stihnout se dá i letošní finále. Jak říká Zlata Holušová – do Ostravy je to kousek…

Rok co rok jsem rád za pořád stejné souvětí šéfky festivalu, která opakuje, že festival stěhovat nemíní.