NATO potřebuje jasně definovaného nepřítele. A tím je dnes mezinárodní terorismus v podání islamistů, který je třeba zničit. Rusko pro něj představuje jen protivníka, jehož je třeba přesvědčit o výhodnosti našeho typu demokracie.
Po konci studené války byla nejčastějším tématem komentářů o NATO otázka, kdo je nyní nepřítel. A jestli nikdo nepřítel není, zda je tedy Severoatlantická aliance vůbec relevantní. Hledání „hlavního nepřítele“a s ním i nové identity organizace prošlo vývojem, který má dodnes zásadní vliv na Českou republiku. NATO vzniklo jako prostředek Západu na odstrašení a vyrovnávání se s alternativní, sovětskou verzí světa. Byl jste buď jedno, nebo to druhé. Binární jednoduchost. Co však dělat, když tato sovětská verze světa zmizela? se zeměmi, aniž si ovšem tohoto myšlenkového posunu všichni jeho členové všimli, a začalo bojovat s myšlenkami. To vysvětluje, proč jsou dnes nositelé myšlenek Západu cizích označováni za protivníky (adversaries), nikoli za nepřátele (enemies). Protivníci nejsou sami o sobě nebezpečím. Tím jsou jejich myšlenky. Jakmile je opustí, mohou se stát i partnery. A které že myšlenky jsou dnes našemu západnímu světu tolik nebezpečné a proč? funkčně přežije hned několik těch amerických. To dodává jeho zemi stabilitu a možnost dlouhodobého strategického přemýšlení. Nic však není v životě zadarmo. Stability si přidáte ubráním demokracie a svobody. Demokracie totiž není svoboda volby, ale svoboda změny. Stabilita je opak změny.
Na Západě vědomě ubíráme ze stability systému ve prospěch svobodné volby, v jejímž důsledku jsme ve stavu stálých změn. Putin jde cestou opačnou. To, že doma uspěl a následně zlepšil mocenské postavení své země v zahraničí, je dnes přímá výzva pro náš typ demokracie. Vytvořil tak svoji alternativu.
Navíc pokud je síla vašeho postavení závislá ještě na něčem jiném, než je pouze výsledek voleb, musíte začít krmit molocha jinou potravou. Třeba Krymem. Pro mnoho dodnes „rozvojových států“světa potom nastává otázka, co chtít. Zda vytvořit vlastní variantu západního stylu věčně proměnlivé demokracie, anebo vyrazit na stabilní cestu putinovské částečné autokracie. vyšší než ohrožení přicházející z jihu s myšlenkami fundamentalistického islámu. Jde skutečně o hodnoty. Je vyšší hodnotou demokracie změna, nebo stabilita? Mnozí lidé v Evropě se však v této chvíli domnívají, že hrozba nahrazení jednoho typu demokracie její omezenou variantou je zcela sekundární k hrozbě militantního islámu, který chce celou demokracii zničit jako takovou a vrátit svět zpátky do binární volby – buď budeš džihádista, nebo budeš mrtvý.
Skutečným výsledkem summitu NATO v polské Varšavě je tedy porozumění spojenců v tom, že Rusko je protivník, ale nikoli nepřítel. Proto se jeho záměrům protivíme, ale zároveň s ním vedeme dialog.
Výsledkem takového dialogu by mělo být přesvědčit ho o tom, že náš typ demokracie je i pro něj z dlouhodobého pohledu výhodnější.
Že se vyplatí vsadit více na svobodu systému než na stabilitu systému. A takové přesvědčení by z Ruska udělalo partnera a následně spojence.
Jasným nepřítelem je naopak „mezinárodní terorismus“, tedy tzv. Islámský stát, Al-Káida a další odnože tohoto myšlenkového světa. S nepřítelem dialog nevedeme, protože považujeme za mnohem rozumnější ho zabít.
Pokud jste tento text dočetli až sem, měl by vám tedy osvětlit nejen výsledek summitu NATO ve Varšavě, ale hlavně to, proč je právě takový a jak jsme k němu došli.
Hledání spojujícího nepřítele samozřejmě předchází ještě jedna teoretická otázka. Kdyby NATO vůbec neexistovalo, nepotřebovalo by hledat protivníka. S čím však tento typ úvah nepočítá, je naše česká geopolitická poloha.