Co je dovoleno volovi, není dovoleno Jovovi
Aby bylo jasno, já vím, že ten citát zní obráceně (Quod licet Iovi, non licet bovi). To jen poznámka pro detailisty, kteří znají dějiny a latinu. Jenže ono to dnes na rozdíl od vznešeného Říma platí obráceně. Asi proto, že dříve hovořil k lidu Cicero, zatímco dnes Česká televize.
Starověcí řečníci dbali na kultivované proslovy, a to i v případě, že plísnili své odpůrce. Jako spisovatel si myslím, že se sprostá slova neříkají. Zvláště hanebné je vyslovovat ta, která opisují exkrementy. Kultivovaně zněl i proslov, jímž rétoři kárali římského císaře, když zavedl poplatek za použití veřejných záchodků. Ono slovo se v něm neobjevilo ani jednou, byť se nemluvilo o ničem jiném. Myslel jsem si, že ve slušné společnosti to platí i dnes.
Nedávno jsem s překvapením zjistil, že to slovo se vyslovovat smí. Tedy, abych byl přesný, pokud jde o jeden exkrement, je to stále sprosťárna, ale pokud je těch exkrementů „zto“, pak je to v pořádku. Soudím podle toho, že stovky exkrementů po delší době znovu zaplnily naše sdělovací prostředky, zvláště ty veřejnoprávní. Média totiž zjistila, že za pojmenování jednoho exkrementu před 22. hodinou dostanou pokutu od jedné z mnoha naprosto zbytečných rad pro kultivaci našich duší, ale pokud je exkrementů „zto“, neděje se nic.
Podle nadšené dikce komentátorů dokonce soudím, že „zto“exkrementů je něco ušlechtilého, co povznáší duši. Nerozumím tomu. Exkrementy v jakémkoli množství se přece veřejně ani veřejnoprávně nepojmenovávají. V mládí mi radili, abych si vzal příklad z kultivované řeči, jakou mohu slýchat od inteligentních lidí v kavárnách. Když jsem coby student do kaváren chodil, inteligentní lidé tam opravdu byli a o exkrementech se nemluvilo. Dnes se tam prý povalují po „ztovkách“.
Abych se mohl jako spisovatel proti podobnému hnusu obrnit, začal jsem sledovat, co nám od neposedných exkrementů ještě hrozí. Nic prý občana nevynese na piedestal slávy a cti tak viditelně jako červené trenýrky vyvěšené na starodávném sídle českých králů (a teď už i v Brně!). Kdyby to viděl Cicero, nečekal by, až ho političtí odpůrci zavraždí, a raději by podle Sokratova vzoru dobrovolně vypil číši bolehlavu. Podobné pocity mám i já, pokud se dívám na reportáže našich veřejnoprávních, takzvaně korektních, médií.
V mládí mne učili ctít symboly států. Všech, ale především našeho. Když jsem byl kdysi v Londýně, upozornili mne, že v Hyde Parku mohu urážet, koho chci, s výjimkou královny. To jsem považoval za rozumné. Už tehdy jsem chápal, že se hlava státu neuráží, byť to byla feudálka, tedy třídní nepřítel. Ani tehdy jsem ji však neurážel, byť jsem žil ve společnosti, která mílovými kroky kráčela k takzvané beztřídní a šťastné budoucnosti.
V kavárně jsem se nedávno pídil, proč by měl někdo urážet hlavu našeho státu, když to není feudál a my už nekráčíme mílovými kroky k beztřídní budoucnosti. Odpověděli mi, že to sice není feudál, ale... I když se v kavárně má hovořit slušně, zaslechl jsem slova, která mi dobré vychování nedovolí opakovat. A ještě mi bylo vysvětleno, že sice k beztřídní společnosti nekráčíme, ale ke šťastné ano. K té máme už jen krůček, stačí následovat příkladu exkrementů. A že nerozumím umění, politice, demokracii a vůbec bych měl mlčet, zvláště v kavárně. Tam mají právo hovořit jen ti, co chápou, jakým požehnáním jsou exkrementy.
Urážka panovníka bývala ve středověku hrdelním zločinem. Nikoho však nenapadlo ho urážet, protože vždy symbolizoval rodnou zemi, autoritu a spravedlnost. Nic na tom nemění fakt, že jsme měli krále