Divadlo je pro mě terapie
Herečka Lenka Krobotová se rozhodla následovat své rodiče až tak důsledně, že nakonec s otcem skončila v jednom divadle. Další generace ale asi půjde jinou cestou, u jejích dětí totiž zatím herecké geny Krobotů přebíjejí ty manželovy, muzikantské. A prý j
Bušínavásněkdy sousedé kvůli hluku?
Není to tak tragické. Manžel zkouší jinde a doma si maximálně brnká na kytaru. A bicí, na které hraje starší syn, máme na chalupě. Nicméně chlapci jsou někdy hluční i tak, takže v tomhle ohledu považuju naše sousedy za hodně tolerantní.
Oba synové se potatili?
Zatím to vypadá, že mladší Eliáš bude spíš studijní typ. Má sice taky hudební sluch a zpívá velmi čistě, ale hudbou je rozhodně víc zasažený osmiletý Šimon, je nesmírně talentovaný, na bicí se naučil hrát sám, začal si za ně sedat už od dvou let.
Ten už s vaším manželem, hudebníkem Václavem Havelkou, i vystupuje, že?
Občas s manželem hrají na takových minikoncertech, zatím většinou v rámci dětských akcí. Vždycky je to velká show. Něco ze sebe v něm vidím, když ho pozoruju, jak se děkuje, klaní, předvádí a dělá obličeje, ale tipla bych si, že půjde spíš hudební cestou. A byla bych i radši, protože ty výhody vidím u manžela. Je sám sobě pánem, věci si dělá po svém, kdežto my herci jsme závislí na jiných.
Závidíte mu někdy, že profesně nemusí dělat žádné ústupky?
Možná to má trochu jednodušší, protože u herců často víc záleží na štěstí, na tom, co ostatní chystají a kdo jim nabídne jakou roli. Dnešní doba ale nabízí hodně možností ústupky nedělat. Spousta mých kolegů například rozjela vlastní projekty, workshopy nebo nová divadla. Je tu ovšem malý rybník, takže mnoho vynikajících herců hraje v oddychových seriálech i skvělých filmech. Někdy je to vlastně legrační.
Právě teď si ale vy sama na nedostatek rolí stěžovat nemůžete...
To je pravda, teď v srpnu mě čeká několik natáčecích dní s tátou, který bude režírovat svůj druhý celovečerní film Kvarteto. A před pár dny jsem začala natáčet s Janem Hřebejkem trilogii Zahradnictví, dobovku, která mapuje osud jedné rodiny od 40. do 60. let. Hraju tam Emilku, která s manželem vlastní zahradnictví na malém městě. Strašně mě to baví, už jen ty kostýmy jsou nádherné.
Naposledy vás viděli diváci v seriálu Ohnivý kuře. Bavil vás i tenhle typ práce?
Někdy víc, někdy míň.
Psalo se, že rolí v tomto seriálu pohrdáte. Je to pravda?
Není. Jsem založením tvor, který si práce váží, a ze zkušenosti vím, jak snadno jsme všichni nahraditelní. I když je pro spoustu lidí seriál oddychového typu něco povrchního, mnoho diváků potěší a člověk se v něm řemeslně hodně naučí a může si leccos vyzkoušet.
ZALOŽENÍM JSEM TVOR, KTERÝ SI PRÁCE VÁŽÍ, A ZE ZKUŠENOSTI VÍM, JAK SNADNO JSME VŠICHNI NAHRADITELNÍ.
Co například?
Je to provozně i časově náročná práce. Co se týče pohotovosti a rychlosti myšlení, je to obrovská škola, člověk se naučí pracovat s časem a trénovat paměť. Sice vás ta rychlá práce nemusí pokaždé těšit, ale to přece neznamená, že byste jí pohrdali.
Proč jste kývla zrovna na tenhle seriál?
V tu dobu jsem před sebou neměla kromě divadla žádnou jinou dlouhodobou práci. Navíc mi hned nabídli konkrétní roli a rovnou jsem věděla, kdo by tam se mnou měl hrát. Roli hrály i provozní důvody, natáčelo se vždycky jen nárazově, takže to šlo dobře dohromady s rodinou. Nebylo to sice lehké a rychlé rozhodování, ale z mnoha důvodu jsem si říkala: Proč to nezkusit?
Vidina jistého příjmu pro vás rozhodující nebyla?
Tak samozřejmě že ano, to je asi každému jasné. I proto říkám, že nejsem z těch lidí, kteří umějí snadno odmítat práci. Mám štěstí, že můžu pracovat ve svém oboru, dostávat za to peníze a mít tak krytá záda. Se dvěma dětmi a u tohohle zaměstnání nikdy nevíte, co bude za rok, natož za dva.
Dělíte si sama pro sebe umění na vysoké a nízké?
Určitě to tak vnímám, ale nechci se kvůli seriálu před nikým obhajovat. Nedávno jsem se o tom bavila s taxikářem, který mě vezl domů, a ten mi řekl: Vždyť vy děláte vysoký umění v Dejvickým divadle, tak proč byste si jednou nemohla udělat to nízký? Člověk si sám musí rozhodnout, co pro něj má smysl a co ne.
NEJSME ZÁVISLÍ NA MÝCH PENĚZÍCH O vašem muži je známo, že je profesně poměrně nekompromisní.
Hodně si vybírá, kde a co bude hrát, a hlídá si svoji cestu. A je to jedna z věcí, za které si ho vážím.
Jde tenhle postoj dohromady s nutností starat se o rodinu?
Není to tak, že bych finančně táhla celou rodinu já, i když si to asi spousta lidí myslí. Přestože si můj muž dělá, co chce, rozhodně není týpek, který by měl hluboko do kapsy a jen se tak poflakoval. Naopak je velký workoholik, a kdyby na to přišlo, klidně si dovedu představit, že bych byla půl roku doma. Nejsme závislí na mých penězích.
Jak zvládáte situace, kdy odjede na několikatýdenní turné?
Náročné je to především provozně, protože když mám představení, zájezdy a natáčení, je těžké domluvit, kdo kdy děti vyzvedne a pohlídá. Máme ale skvělé babičky a rodinné zázemí, a když je potřeba, jsou v záloze ověřené hlídačky. Často vzpomínám na Zuzanu Stivínovou, která říkala, že máma je hlavně produkční. Dřív jsem si říkala, co je to za blbost, ale teď už to vidím taky.
Mrzí vás někdy, že vás tady s dětmi nechává samotnou?
Někdy je to těžší, ale neumím si představit, že by můj muž se svou povahou dělal něco, co ho nebaví. Myslím si, že by se to na dětech podepsalo víc než to, že je měsíc pryč. Když pak přijede šťastný, se zážitky a třeba novou deskou, děti to cítí. Jsem ráda, že mám doma chlapa, který ví, co chce, a stojí si za svým. Je to jeden z důvodů, proč jsme spolu.
Proč vlastně nemáte manželovo příjmení?
Brali jsme se, když byl Šimonovi rok, a nějak jsme to neřešili. Měli jsme už různé hypotéky a doklady a říkala jsem si, že by byl docela opruz všechno to měnit. Ptala jsem se muže, jestli mu to nevadí, ale říkal, že je mu to jedno. Kdyby na tom trval, klidně bych si kvůli němu příjmení změnila, ale on není ten typ, který by tyhle věci řešil.
JSEM RÁDA, ŽE MÁM DOMA CHLAPA, KTERÝ VÍ, CO CHCE, A STOJÍ SI ZA SVÝM. JE TO JEDEN Z DŮVODŮ, PROČ JSME SPOLU.
Navíc už jste měla jméno u divadla.
To taky. Přišlo mi zbytečný, aby se někdo po patnácti letech nově učil, že Krobotová se teď jmenuje jinak. Havelková se podepisuju jenom semtam pod úkoly nebo mi tak říkají u dětské doktorky. Vlastně je to podobné jako u mé maminky, která nám věci do školy podepisovala Krobotová, i když si nechala svoje jméno, Hanka Doulová.
POD DOHLEDEM OTCE REŽISÉRA Potřebu odříznout se od otcova jména jste tedy nikdy neměla?
S příjmením Krobotová to pro mě bylo těžké hlavně v době, kdy jsem šla na přijímačky na DAMU, a pak asi prvních pět let u divadla.
Proč jste si v tom případě vybrala zrovna divadlo, kde byl váš otec režisérem?
Právě proto, že to byla určitá překážka. Úkol obhájit svou pozici byl v Dejvickém divadle mnohem těžší než jinde a svým způsobem to pro mě bylo vzrušující. Navíc jsem věděla, že je můj otec výborný režisér, a chtěla jsem se od něj jako herečka něco naučit. Když jsem tam šla, samozřejmě se nesly hlasy, že je to z protekce přes tátu. Ale já jsem vystudovala DAMU a měla jsem i možnost jít jinam. Vím, že kdybych zklamala, nabídku do Dejvic bych nikdy nedostala.
Byl na vás otec jako režisér přísný?
Někdy jsem měla pocit, že je na mě přísnější než na ostatní, v jeden moment jsem dokonce sama chtěla odejít, protože to byl strašný psychický nápor. Nakonec jsem později dostala nabídku do Divadla Na Jezerce, ale tam jsem si uvědomila, že je to rouhání, utíkat z takového souboru, jako je v Dejvickém divadle, a ráda se vrátila zpátky.
Pochválí vás někdy otec jako herečku?
U táty většinou stačí jen pohled nebo gesto, je celkem úsporný. Když vidím, že se usmívá nebo si z toho dělá srandu, cítím, že je to dobrý. Umí brát spoustu věcí s nadhledem, i když to není jeho šálek kávy.
Umí se občas rozpovídat, nebo je takhle úsporný i doma?
Je pravda, že s věkem trochu „povoluje“. Mám pocit, že mu prospělo, že už není uměleckým šéfem divadla, oddechl si, že není všechno na jeho bedrech. Teď jako řadový herec je jedním z nás, je s ním sranda a taky se víc rozpovídal. I když asi působí dost nepřístupně, dá se s ním normálně pokecat.
Chováte se k sobě jinak v divadle a doma?
Ze začátku to pro mě bylo hodně náročné a myslím, že i pro něj. Ale velmi brzo se ukázalo, že to půjde. Když jsme v divadle, beru ho prostě jako kolegu a kámoše. A když spolu druhý den jedeme s dětmi do zoo, v tu ránu je zase dědou a mým tátou.
Stydíte se před ním někdy na jevišti?
Hrozně jsem se styděla při zkoušení Příběhů obyčejného šílenství, kde nás režisér Petr Zelenka postavil do role potenciálních milenců. Navíc jsem byla o hodně mladší než teď, takže to pro mě byl velký oříšek. Obvykle se stydím při rozjezdu a zkoušení nové hry, když ještě tápete a hledáte roli. To by vám asi řekla většina mých kolegů. I když si s věkem člověk víc věří, vždycky je všechno znova od nuly.
Jednou jste říkala, že se sebevědomím bojujete hlavně v civilním životě a někdy máte třeba problém v lékárně bez zakoktání říct, co chcete. Pořád to tak je?
Je to lepší než dřív, už mi není dvacet a člověk se leccos naučí. Nějaký kus už jsem ušla, mám za sebou relativní úspěchy, takže si malinko víc věřím. Ale samozřejmě pořád míň v civilu než v divadle. Jsou dny, kdy si na jevišti přímo lebedím schovaná za postavou, kterou hraju. A jakmile slezu, jsem ráda, že se nemusím s nikým bavit.
Proč jste si s takovou povahou vybrala právě herectví?
Navedlo mě to tam nějak vnitřně, i přes tyhle nesebevědomé stavy. Čím dál víc si myslím, že mi divadlo kompenzuje to, co si v civilu nedovolím. Je to určitý druh terapie, často si skrze postavy hledám sebe samu. Na to jsem ale přišla až v posledních letech.
Jakou nejlepší radu jste od otce dostala?
Hlavně se z věcí nehroutit. Dokud nejde o život, měl by se člověk věcem radši zasmát.
Daří se vám to?
Víceméně ano, i když to někdy bývá složité.