Ruce pryč od Borise Johnsona
Nový britský ministr zahraničí patří k nejbarvitějším postavám tamní politiky. Nyní ho pozná celá Evropa. Dle prvních reakcí už se na něj hodně těší.
Nebývá zvykem v civilizovaném světě, aby zahraniční politici komentovali složení nějaké nové národní vlády. Natož aby se vyjadřovali k osobě jednoho konkrétního ministra. Samozřejmě, výjimky existují. Třeba Rakousko, které se po složení vlády v roce 2000 stalo dokonce terčem diplomatických sankcí, by mohlo vyprávět. I tak představují reakce z úst evropských představitelů, které doprovodily jmenování bývalého starosty Londýna Borise Johnsona ministrem zahraničí Spojeného království, celkem unikum. Neudržel se socialistický předseda europarlamentu Martin Schulz, od nějž to tak nějak všichni čekali, ale i další. Francouzský šéf diplomacie a bývalý premiér Jean-Marc Ayrault, známý spíše jako klidná síla, došel tak daleko, že svůj protějšek označil za lháře. Jde zřejmě o nejcitovanější Ayraultův výrok za celou jeho politickou kariéru.
Čím Boris Johnson, v britské veřejné debatě často zmiňovaný jen coby „Boris“, některé lidi tak štve? Je to obvyklý příběh vybočujícího génia, nepochopeného suchary, anebo tentokrát skutečně Britové udělali kozla zahradníkem? Média se předhánějí v citacích Johnsonových výroků, vznikla mapa zemí, které již stihl urazit, škodolibě se připomíná, co všechno kdy napsal nebo prohlásil o Evropské unii. Odchod z ní letos prosazoval – a teď s ní bude muset jednat. Lze se domnívat, že část odporu vyvolává Boris Johnson jen tím, jaké názory si dovolí zastávat, jaké donedávna nevídané postoje, vyhrazené snad pro nacionalisty a krajní pravici nebo jiné okrajové proudy reprezentuje.
Mnozí – a netýká se to jen eurosocialisty Schulze – se ještě nevzpamatovali z výsledků referenda o brexitu. Ano, je možné, že někdo skutečně chce vystoupit z Evropské unie. Je možné, že někdo má názory jako Boris Johnson a že teď tyto názory bude oficiálně zastávat ministr zahraničí jedné z nejvýznamnějších evropských zemí. Kdyby Johnson reprezentoval aspoň Českou republiku, Srbsko nebo Island, mohlo by se to svést na postkomunismus, nespoutaný balkánský temperament a nedostatek civilizace ve východních zemích nebo na nějaký eskymácko-ostrovní svéráz. Ale takhle?
Navíc Johnson je produktem té samé tradice jako nejvybranější představitelé evropské i britské smetánky. Pochází ze šlechtické rodiny, absolvoval Eton a Oxford, má vzdělání, ovládá klasické jazyky a píše knihy. Dělat z něho nevzdělaného hlupáka nejde příliš snadno. Aspoň že má to ruské jméno a turecké předky.
Druhou rovinou je sama Johnsonova osobnost, jeho chování, vystupování a snad i rozcuchaný blonďatý účes, který už léta patří k poznávacím znamením. Nejde daleko pro bonmot, pro ostré vyjádření a sem tam i pro urážku, vyžívá se v poznámkách, které jsou dnes, jak se eufemisticky říká, nekorektní, ale kterým se nakonec stejně každý rád zasměje. Dává na odiv svůj okázalý životní styl a bonvivánství.
Chová se rád jako šašek a s heslem, že je „s ním sranda“, dokázal dvakrát vyhrát volby starosty Londýna a teď i britské referendum. Na druhou stranu, právě za osm let v čele hlavního města Spojeného království prokázal značné manažerské schopnosti a i kritici se shodují na tom, že jeho starostovské působení byl úspěch.
Není tedy jen klaunem typu Nigela Farage, je to zkušený politik, který nemá potíže ministerský úřad zvládnout.
Johnson nevybočuje z mainstreamu až tolik, jak mu odpůrci podsouvají a jak by si jeho příznivci přáli. Je kritikem Evropské unie, ale přitom zůstává v původním smyslu „proevropským“, tedy příznivcem evropské spolupráce. Není žádný nacionalista ani zastydlý konzervativec, je v podstatě typickým představitelem moderního liberálního městského kosmopolity, který se účastní pochodů homosexuálů, vítá návštěvníky z celého světa, jezdí na kole a není odpůrcem migrace, jen usiluje o její racionální regulaci.
Taktéž údajné skandální výroky a urážky jsou spíš roztomilými žertíky a drobnými bonmoty než skutečně ostrou palbou. Nemusíme se jim smát, pokud nám nepřipadají vtipné, ale těžko jimi můžeme být uraženi, nejsme-li turecký diktátor se zbytnělým egem nebo papuánský kanibal.
Je zřejmé, že jako Johnson za léta v čele Londýna obrousil některé své postoje směrem k liberálnějším názorům, tak také výroky ve funkci ministra zahraničí se budou poněkud lišit od hlášek, kterými častoval veřejnost coby novinář, sloupkař Daily Telegraphu a řadový poslanec Konzervativní strany. Můžeme si však přát, aby neztratil smysl pro humor, energii a určitý šmrnc, který se s ním dosud pojil.
K jeho jmenování do funkce ministra zahraničí, i pro většinu britské veřejnosti nečekanému, zbývá dodat, že Theresa Mayová nebude žádná udržovací premiérka, která nemá vlastní politickou agendu a zdravé pragmatické instinkty, jakož i jistý smysl pro napětí a drobnou provokaci.
Novým úkolem Johnsona zaměstná, částečně umravní a nedovolí mu tak vyrůst ve vůdce vnitrostranické opozice. Jmenováním svých vyzývatelů v souboji o předsednické křeslo – a zároveň zarytých euroskeptiků – Andrey Leadsomové a Liama Foxe do vládních úřadů, stejně jako pověřením další výrazné postavy Konzervativní strany, Davida Davise, vedením ministerstva pro brexit potvrdila, že svá slova o sjednocení strany, sjednocení Británie a vykročení novým směrem myslela smrtelně vážně. Stejně jako odchod z EU.
Boris Johnson je kritikem Evropské unie, přitom však zůstává příznivcem evropské spolupráce.