Teror na plátně, teror v ulicích. A kde je Willis?
Historie se opakuje, i ta nejbizarnější. Nejprve vraždění v redakci satirického časopisu Charlie Hebdo a poté podzimní útok na Paříž hned nadvakrát odsunuly francouzskou premiéru filmu Made in France, který v podstatě popisuje přípravu džihádistického úderu, jenž se stal skutečností.
A nyní, pouhý den před masakrem v Nice, vstoupil do francouzských kin Den Bastily, který opět líčí totéž, co se přihodilo – boj proti teroristům plánujícím svou akci přesně na den oslav státního svátku.
Rozdíl mezi realitou i smyšlenkou je zjevný. Ve filmu Made in France zasáhne hrdinný muslimský novinář, jenž pronikne do buňky spiklenců a odhalí včas jejich plány. Ve Dnu Bastily zase přijde na pomoc hollywoodský spasitel Idris Elba coby zkušený americký agent CIA, jenž proti hrozícímu nebezpečí bojuje spolu se zmateným zlodějem nečekaně výbušného batůžku.
V obou případech se na filmových plakátech tyčí hrdá silueta Eiffelovky –a v obou případech musely reklamní poutače rychle zmizet. Tváří v tvář pozůstalým působily jako cynický výsměch. Tím spíše, že Made in France – u nás se hrál na Febiofestu pod titulem Skrytá válka – je film plně francouzský a Den Bastily sice koprodukční, ovšem s klíčovým podílem Francie.
Samozřejmě se nabízí levná reakce – mohou si za to sami, pustili si potenciální nepřátele do vlastní země ve velkém a ještě o nich točí krváky. Ale tak prosté to není. Jednak se svaté války vedly už dávno před vynálezem kinematografie, jednak útočník nepotřebuje filmový scénář, aby se dozvěděl, jak sestrojit bombu.
Také teorie, že násilí na plátně plodí násilí v ulicích, silně kulhá. Mladík, který střílel v denverském kině na premiéře snímku Temný rytíř povstal, se může stokrát odvolávat na inspiraci temným Batmanovým údělem, nicméně jen v Česku a jen za první víkend vidělo stejný komiksový příběh více než sto tisíc lidí, celosvětově za něj fanoušci utratili přes miliardu dolarů – a nikoho jiného nenapadlo udělat si ze spoludiváků živé terče.
Ostatně kdyby se hypotézy o přenosu filmového zážitku do reálného života braly doslova, po erotickém hitu Padesát odstínů šedi by si každá rodina opatřila sadu bičíků a pod dojmem kanibalského Mlčení jehňátek by v neděli podávala pečené plecko ze souseda s knedlíkem a se zelím.
Ani otázka, proč se filmy o teroristech vlastně točí, nemá jednoduchou odpověď. Jistě, milovníků akčních thrillerů je dost na to, aby je uživili. Ale dost možná Den Bastily nebo Skrytá válka slouží také jako lék, psychická sebeobrana organismu. Cokoli se děje na plátně, je přece vzdálené, smyšlené, umělé, nám se to nemůže stát, ujišťuje se člověk podvědomě. A kdyby se přece jenom stalo, vždycky se najde nějaký Bruce Willis, který nás z toho vyseká.
To je asi největší zrada výroby protiteroristických superhrdinů. Zákaz by nic neřešil, ani Francie nestáhla Den Bastily plošně z distribuce, ponechala rozhodnutí na jednotlivých kinech, jestli ho budou promítat po tragédii v Nice. Ta se nakonec snímku na prosbu producentů vzdala, to však nemění nic na tom, že svoboda volby je nedělitelná včetně práva vybrat si zábavu hloupou, hrubou, nevkusnou či takovou, jež odporuje momentálnímu vnímání smuteční piety.
Vadí však šťastné konce, které Elbové či Willisové zařizují levou zadní. Platí pro ně totiž, že mrtvé nepočítají. Hned v úvodu Dne Bastily zahynou čtyři lidé, leč rekové pak zabrání vyšším ztrátám, halelujá. Jenže ve skutečném světě má každá z obětí svou tvář, jméno, přátele, blízké, sny, plány, životní určení. Mrtví z Nice nepatřili ke komparzu a muž, který se zabijákovi za volantem postavil, nebyl kaskadér.