Intelektuálové, hráči i světáci patřili ke světu kaváren

Pražský kavárenský místopis získával svá pravidla od 19. století. Kavárny v ulici Nové aleje (nynější Národní) a její okolí patřily k místům setkávání českého intelektuálního živlu. Příkopy bývaly doménou německých Pražanů. Kavárny na Václavském náměstí mívaly univerzální náplň, šlo sem vyrazit za tancem i na koncerty.

„Praha mívala stovky kaváren nejrůznější velikosti, z toho lze 69 podniků označit za velkokavárny s kapacitou okolo 300 míst. Ty navštívily denně tisíce hostů,“uvádí historik Josef Vomáčka. Většina pražských kaváren vznikla při modernizaci centra Prahy v 19. století a jejich genius loci přežil pád monarchie. „To nejlepší z duchovního klimatu mocnářství ve vídeňských a pražských kavárnách existovalo až do konce 30. let,“vysvětloval kavárenský fenomén redaktor Prager Tagblatt Friedrich Torberg.

Putování kavárnami šlo začít v Arcu v Dlážděné ulici. „Na počátku 20. století se to zde hemžilo mladými nadějnými autory,“vzpomínal Torberg. U stolků se střídal reportér Egon Erwin Kisch, literáty zvučných jmen zastupoval Rainer Maria Rilke, Franz Kafka, Max Brod či Karl Kraus a četní další. Ve 20. letech uplynulého století tu číšníci obsluhovali Karla Teigeho a členy skupiny Devětsil.

Jiné obsazení míval honosný Savarin na Příkopech. Po obědě sem chodívaly veličiny pražských bankovních domů, finančníci, prokuristé, lidé z burzy. Čekávali zde na Večerník s burzovním zpravodajstvím. Nedaleký Continental patřil převážně německým literátům, potkat šlo třeba Johannese Urzidila a další autory pražského německého kruhu. Mířily sem i celebrity ze zahraničí. Mezi hosty patřil třeba syn Richarda Wagnera Siegfried.

Básníci i diplomaté

Smíšená společnost se scházela o pár desítek metrů dál v Café Urban na Václavském náměstí. Na partii karet sem chodíval politik a vydavatel Jiří Stříbrný, ale také Rudi Thomas, zástupce šéfredaktora Prager V Radeckého stínu František Halas či František Hrubín. I další podniky na Národní třídě, Slavia či Unionka, patřívaly k oblíbeným cílům poetů, třeba Jaroslava Seiferta, ale také divadelníků či výtvarníků.

Na strategickém místě ve Spálené ulici, kousek od justičního paláce, sídlila Tůmovka. Patřila žurnalistům, soudničkářům kalibru Karla Poláčka nebo Františka Němce. Do kaváren se chodilo i na partičku karet, třeba taroků v Adrii. Vcelku fádně vyhlížela Daliborka. I zde se hrálo. Jenže to hlavní probíhalo ve sklepě. Hrál se tu totiž gotes, hazardní zakázaná hra. Ve 20. letech sem chodíval Jan Werich. „Býval jsem hravé kotě, za mlada,“komentoval to Werich.

Proslulosti kaváren přispíval i personál. Ve 20. letech byli hosty velebeni například vrchní číšníci ve Slavii, pánové Zástěra a Korecký. Jedinečnou pověst míval šatnář Hahn v Continentalu, proslulý fenomenální pamětí. Ke kavárnám patřily i nepřehlédnutelné figurky podobné postavám Haškových či Hrabalových děl. Třeba malíř Robert Gutmann, který pěšky prochodil Evropu.

Svět pražských kaváren utržil vážnou ránu za německé okupace a komunismu. Třeba na Národní dnes lze nalézt z proslulých podniků například Slavii a obnovený Louvre.

Střed Prahy býval zasvěcený kavárenskému životu. Bylo možné se zde setkat s umělci i žurnalisty zvučných jmen.