Chromá kachna Hollande
Francouzskému prezidentovi Hollandovi zbývá ještě rok ve funkci a za jiných okolností by zbrojil na další volby. Teď se spíš snaží sebrat zbytky důstojnosti, s nimiž by mohl zmizet ze scény.
Masakr v Nice byl už třetí velkou teroristickou akcí během roku a půl, jež zasáhla Francii. Navzdory hlasitým proklamacím, bezpečnostním opatřením a také bezmála policejnímu státu, jež francouzská vláda pod pláštíkem ochrany proti terorismu zavádí. V zemi panuje výjimečný stav, ale bezpečnost se nezvyšuje. Pro prezidenta Françoise Hollanda to není dobrá vizitka.
Nedosti na tom. Už několik měsíců zmítají Francií sociální nepokoje, vzniklé kvůli reformě zákoníku práce, již prosadila Hollandova vláda i přes odpor významné části vlastní Socialistické strany. Jde o neobvykle dramatickou situaci, a to i na zemi zvyklou na stávky a protesty všeho druhu. Navíc když hlava státu neoblíbená v podstatě od nástupu do úřadu čelí v současnosti nejnižší důvěře, jíž se kdy prezident páté republiky mezi francouzským občanstvem těšil. Jeho domovská strana ještě k tomu rozhodla, že na post svého kandidáta pro příští prezidentské volby uspořádá primárky. Po americkém vzoru se mezi francouzskými socialisty nehlasuje poprvé, rozhodně k tomu však zatím nedošlo, pokud byl jejich prezident v úřadě. Takový byl jen jeden – François Mitterrand.
S ním má Hollande společnou snad jen zálibu v milostných aférách, na rozdíl od Mitterranda nikoli mimomanželských, neb se nikdy neoženil – dle své někdejší životní partnerky, neúspěšné kandidátky na prezidenta a nynější ministryně Ségolene Royalové, pokládal Hollande sňatek vždy za něco „strašlivě buržoazního“.
Strašlivě buržoazní mu však v okázale buržoazním státě, jakým je Francie, rozhodně nepřipadá prezidentský úřad, pročež se jej před čtyřmi lety ujal: porazil neoblíbeného pravicového předchůdce Nicolase Sarkozyho.
Ne že by na něj dnes Francouzi ve světle Hollandova bezzubého prezidentství vzpomínali s láskou: jakkoli se Sarkozy, politik menší postavy a maďarského původu, netají touhou se do čela země vrátit, brání mu v tom minimální popularita mezi voličstvem a neustávající proud soudních procesů a stíhání. Pokud by snad partajní sekretariáty obou hlavních francouzských politických bloků byly natolik nerozumné, že by proti sobě poslaly Hollanda a Sarkozyho znovu, stejně jako v roce 2012, možná by se dnešní protesty proti zákoníku práce a rostoucí vztek obyvatel kvůli bezpečnostní situaci staly jen bledým předobrazem opravdové revoluce. V méně divokém scénáři dojde jen k tomu, že se vesla chopí ostřejší politici z okrajů názorového spektra, v nejlepším případě vůdkyně Národní fronty Marine Le Penová.
Její jméno však zatím zaznívá spíše jako strašák, neboť její působení v Elysejském paláci je stále ještě nepravděpodobné, jakkoli účast v druhém kole volby nikoli.
Francouzský systém je ovšem natolik dynamický, že ani obava z třetí síly z něj neudělá nucený výběr mezi vyšeptalými kandidáty osvědčených partají. Jinými slovy, prezident se bude vybírat mezi socialistou a republikánem (či přesněji: neogaullistou), ale nikoli mezi Hollandem a Sarkozym.
Sarkozy byl teprve druhý v páté republice, kdo funkci neobhájil, Hollande může být první, kdo ji vůbec nebude obhajovat.
Do souboje na pravici se hlásí nejrůznější postavy: zatím se zdá, že největší náskok má premiér z dávných dob Alain Juppé. Kdyby se on stal prezidentem, byl by to návrat do starých dobrých chirakovských časů, s trochou toho kulturního šovinismu, byrokratického konzervatismu, pravicí šmrncnutého etatismu a neodmyslitelné špetky korupce, prostě tak, jak Francii známe a máme rádi.
Ideologicky nic odlišného, ale osobnostně přece jen něco svěžejšího nabízejí ženské kandidátky: Michele Alliot-Marieová představuje tradici a zkušenost a Nathalie Kosciusko-Morizetová, řečená NKM, naději a (v politickém smyslu) mládí.
Alliot-Marieová, dnešní europoslankyně a od 80. let do roku 2011 ministryně řady resortů, mimo jiné zahraničí či obrany, oslaví letos sedmdesátku a jistě by v kampani byla důstojnou protihráčkou právě Marine Le Penové (a v úřadě pak Hillary Clintonové). A vedle Mayové a Merkelové další obdobně laděnou ženou v čele evropské exekutivy.
To NKM, exministryně, neúspěšná kandidátka na pařížskou starostku a dnešní místopředsedkyně Sarkozyho Republikánů, už má podezřele dlouho nálepku „pravicové naděje“a leccos svědčí o tom, že se jí už nezbaví. Poněkud jí škodí, že ji voliči mají za nafrněné děvče z lepší rodiny, a nikoli za skutečnou političku z lidu. Na což Francouzi, při vší té buržoazní nátuře, vždycky rádi dali. Navíc dnes Kosciusko-Morizetová zajímá tisk hlavně z hlediska svého rozvodu.
Pozoruhodné je i hemžení na levici. Jako první náhradník Hollanda je vnímán premiér Manuel Valls, jenž by díky svému vystupování a politice tvrdé ruky z fleku mohl přejít do opačného tábora. Teroristické útoky mu však image schopného a drsného chlápka trochu kazí. Na pietním shromáždění za oběti z Nice ho lidé už vypískali. Mimo hru tak nejsou ti socialisté, přesněji řečeno socialistky, které se poslední dobou držely v pozadí: zmíněná Ségolene Royalová, jež prezidenturu pokoušela v roce 2007, nebo vlivná starostka Lille a někdejší ministryně práce Martine Aubryová, jež se prezidentskými ambicemi nikdy netajila a koneckonců primárky v socialistické partaji prosadila.
Racionální úvaha naznačuje, že francouzským prezidentem od příštího roku bude starý lišák Juppé, ale takový souboj tří žen, jemuž by se po tragických výkonech dua Sarkozy–Hollande nebylo proč divit, by sliboval mnohem pozoruhodnější soutěž.
Sarkozy byl teprve druhý, kdo funkci neobhájil, Hollande může být první, kdo ji vůbec nebude obhajovat.