A co kdybychom všechen doping povolili?

Miroslava Němého, redaktora MF DNES

Lance Armstrong se ve 44 letech stal vítězem Tour de France a prohlásil: „Děkuji všem, kdo mě dál pomáhají udržovat ve špičkové kondici.“Na atletické Diamantové lize těsně před startem olympiády excelovali Rusové a keňští běžci zlepšili několik světových rekordů.

I tak by teoreticky mohly vypadat zprávy ze sportovního víkendu, kdybychom žili v paralelním světě, kde se smí naplno dopovat. Jaký by byl?

Při čekání na průlomový verdikt o tom, zda lze kvůli skandálu s používáním nedovolených prostředků v Rusku vyloučit z letních her dle principu kolektivní viny celou zemi, to rozhodně byla zajímavá úvaha. Není ani nová, ani zcela okrajová. Však se poměrně často teoreticky hovoří o tom, zda by nebylo jednodušší zlegalizovat drogy; obhájci takového konceptu tvrdí, že by státy nejen získaly značné obnosy na daních, ale také by dostaly drogovou scénu pod kontrolu a zmizely by přidružené kriminální jevy. Podobné je to se snahou o legalizaci prostituce.

Je-li obchod s heroinem či lidským tělem z principu špinavou záležitostí, není na tom doping ve sportu nyní jinak.

Nebylo by to však vlastně svým způsobem fér? Tedy pokud lze slovo „fér“ve spojitosti s dopingem použít. Nenaplnilo by se právě tímto – dozajista značně extrémním – způsobem najednou volání po zcela rovných podmínkách pro všechny?

Do jisté míry ano. Kdo namítne, že by se státy (a jednotlivci) dělily na ty, které si doping mohou a nemohou dovolit, má pravdu jen parciálně. Pouze bláhoví spoluobčané odmítají vidět, jak obrovské peníze se ve sportu točí. Chudí a bohatí byli a budou. Srovnávat podmínky sportovců nejvyspělejších (případně nejštědřejších) států planety kupříkladu s těmi z rozvojových zemí je i teď principiálně nemožné.

Anebo jinak: jestliže se shodneme, že fanoušci chtějí vidět maximální výkony, proč jim je neumožnit tak, že se zapojí veškeré postupy, jež jsou zrovna k dispozici?

Právě cyklistická Tour de France byla za éry neporazitelného Lance Armstronga skutečně strhujícím spektáklem a případné zlegalizování dopingu by mohlo ledasčemu pomoci. Armstrongovy časy byly plné až mafiánských praktik, výhrůžek a ohýbání či porušování zákona – takto by vše bylo transparentní. Ve světě, kde se nemalá část západního světa cpe antidepresivy a byť náznak bolesti tlumí růžovými pilulkami, se také nabízí, zda nejsme vůči sportovním hvězdám pokrytečtí.

Organizovaný státní doping v dobách „studené války“měnil ženy ve vousaté obryně, mužům likvidoval vnitřní orgány; soupis jeho obětí není krátký. Otázka vlivu na zdraví je zásadní, byť lze namítnout, že řadu nedovolených prostředků lze použít dokonce ku ochraně těch, jejichž těla jsou často nelidskými nároky nejdrsnějších akcí (viz Tour de France) stejně ničena.

Nakonec se tak stejně člověk dostane k tomu, co nelze ani vyčíslit, ani změřit: k ideálům. Existují vůbec? Má být sport bojem lidského těla s vlastními limity, když zvážíme současné horentní náklady na podpůrné týmy, výživové doplňky či dlouhé pobyty v kyslíkových stanech?

Autorovi textu je představa „čistého sportu“stále sympatická, ale zároveň mu chybějí jednoznačné argumenty. Jde spíš o záležitost pocitu. Či zvyku?

Nikdy se nedozvíme, kolik sportovců by kvůli povolení dopingu zemřelo na selhání srdce ani u kolika z nich by naopak nyní nedovolené postupy fatálním kolapsům dokázaly zabránit.

Jisté je jen jedno: dumat, zda Rusové (ne) smějí do Ria, by v takovém světě znělo jako zbytečná úvaha z dávných časů.