Pracovat zadarmo se vyplatí

Proč v každém druhém americkém filmu pořádá paní domu dobročinný večírek a její muž zasedá alespoň v jednom čestném v ýboru, ačkoli to nepřináší zisk? Protože dobrovolná a nezištná práce nese spoustu jiných v ýhod.

američané mají v sobě dobrovolnictví hluboko zakořeněné. Když kontinent osidlovali přistěhovalci z Evropy, připlouvali na lodích polomrtví a na břehu se jich okamžitě ujímaly dobrovolnické sbory. „To v nich pořád je, a tak dobrovolníky najdete už na základních, středních a vysokých školách. Vypadá divně, když v Americe někomu tahle zkušenost chybí v životopise,“říká psycholožka Olga Sozanská, spoluzakladatelka organizace Hestia – Centrum pro dobrovolnictví.

Nezištná pomoc druhým má dlouhou tradici i u nás. Skauti, sokolové, orli, ti všichni ji měli jako přirozenou součást své činnosti. „Nacismus a komunismus však tohle rozbořily, protože totalitní systémy nevidí rády spolčování,“vysvětluje psycholožka Sozanská a zároveň vzpomíná obrovský boom po revoluci, kdy tradiční spolky a sdružení znovu ožily a k nim se ještě přidaly desítky neziskových organizací, domácích i zahraničních. V jedné z nich pracuje i Daniela Hrušková, která se pro dobrovolnictví nadchla v sedmnácti letech. Roční studium v Argentině jí totiž zprostředkovala celosvětová nevládní dobrovolnická organizace AFS, Daniela díky tomu bydlela a stravovala se u jedné z místních rodin zadarmo. „Chtěla jsem zůstat součástí té komunity, abych zase já mohla pomoci někomu jinému. Hned po návratu domů jsem se v rámci AFS začala starat o zahraniční studenty, pořádala jsem teambuildingy, školila dobrovolníky.“

Daniela, která dnes patří do týmu mezinárodních školitelů, díky této činnosti dostala také zajímavou práci v oboru personalistiky. „Mého zaměstnavatele, kterým byla nadnárodní firma, víc zajímalo moje dobrovolničení než vzdělání,“vzpomíná. Není divu, kde jinde by mohla studentka získat zkušenosti s řízením velkého týmu lidí, absolvovat desítky pohovorů se zájemci o práci a následně je školit? Právě se chystá studovat v Austrálii a i tam hodlá dobrovolničit. „Už jsem psala do tamní AFS, jestli pro mě budou mít nějaké uplatnění.“

Ženy vedou na všech frontách

Dobrovolníci pomáhají hlavně v sociálních službách, zdravotnictví, při mimořádných událostech, při práci s dětmi a mládeží, v ekologické sféře a v rámci různých komunit. „Celkem početnou skupinu tvoří lidé bez zaměstnání, kteří mohou díky dobrovolnictví smysluplně využít svůj volný čas a znovu okusit pocit, že jsou pro společnost užiteční,“říká vedoucí dobrovolnického centra ADRA Ostrava Dagmar Hoferková. Navíc je to, stejně jako u studentů, důležitý bod do životopisu. Nejen kvůli praxi, ale také pro celkový obrázek, který si potenciální zaměstnavatel o uchazeči dělá.

Pomyslný klobouk smekáme před každým jednotlivcem bez ohledu na pohlaví, ale asi nikoho nepřekvapí fakt, že většina dobrých duší, které nezištně pomáhají, jsou ženy. „Slabost a bezmoc druhých ženy dojímají a vyvolávají v nich spontánní touhu pomoci. Navíc mají pečování zakódované už v genech,“vysvětluje psycholožka Jitka Douchová. Častou motivací je podle ní také pocit nenaplněnosti a prázdnoty u těch, které buď nemohly mít děti, nebo jim už „vylétly“z hnízda. „Mezi mými klientkami je takových docela dost. A bývají to dámy, které mají velice slušnou životní úroveň. Jenom jim tak nějak chybí pocit, že jsou užitečné,“říká Jitka Douchová. Někteří lidé ale mají o dobrovolnictví velice naivní představy. Někdy teprve až realita ukáže, zda v sobě schopnost nezištné práce opravdu mají a jestli je péče o druhé naplní, nebo naopak psychicky vyčerpá. „Ten druhý případ se týká spíš mladých žen, které ještě nemají vlastní děti,“říká psycholožka. Aby neziskové organizace takovému zklamání zapálených zájemců předešly, dělají s nimi pohovory. Tam se ukáže, kam to člověka táhne, takže se i podle toho dá vybrat oblast, kde bude největší naděje, že nadšení pro nezištnou práci nevyprchá.

špatná nálada ve společnosti?

V České republice se do bezplatné pomoci zapojuje každoročně okolo dvaceti tisíc lidí, kterým je v průměru od šestadvaceti do čtyřiašedesáti let. „Letos zaznamenáváme mírný pokles zájmu o dobrovolnictví napříč všemi organizacemi. Důvodem je zřejmě obecně negativní nálada ve společnosti,“míní Dag- mar Hoferková z centra ADRA. Kaplan pražské Thomayerovy nemocnice Michal Balek s tímto tvrzením tak úplně nesouhlasí. „Často slyším, jak svět je čím dál tím horší, lidé jsou nevšímaví. A přitom tady v nemocnici vidím desítky dobrovolníků, kteří zdarma, ve svém volném čase přicházejí, aby tu byli s druhými a pro druhé. To mě naplňuje radostí a pocitem, že to se světem zase tak hrozné nebude.“

Jak už bylo řečeno, ženy jsou obecně aktivnější. Až na jednu skupinu. Oproti evropským zvyklostem se u nás málo zapojují ty v domácnosti. Ale i mezi nimi samozřejmě existují výjimky.

kdyŽ vás práce pohltí

Dobrovolník nesmí připustit, aby pomáhání překrylo jeho vlastní osobní život. Což se stalo Adamu Novákovi, který léta pomáhal v Domě světla, který poskytuje podporu a pomoc HIV pozitivním lidem. „Natolik mě to bavilo a naplňovalo, že jsem dal výpověď v bance a našel si zaměstnání v jedné z dobrovolnických organizací. Můj příjem rapidně klesl, ale nemohl jsem si pomoci. K tomu všemu mě práce natolik pohltila, že jsem si nevšiml, jak se mi rodina vzdaluje. Nakonec žena odešla i s dětmi. Je to pro mě prohra, ale manželce to nemůžu zazlívat. Prostě jsem to přehnal, rodinný život jsem úplně hodil za hlavu,“přiznává Adam Novák. Podobnou zkušenost má i třicetiletý streetworker Miroslav Juřík. Jeho kanceláří je ulice, klienti bezdomovci. Odměna za práci mu nestačí ani na nájem, takže bydlí u rodičů, kteří ho podporují. „Obětoval jsem lidem bez domova svůj osobní život. A sa-

mozřejmě oběť přinášejí i mí rodiče. Vděk však od lidí, kterým pomáhám, čekat nemůžu. Riskoval bych frustraci a vyhoření.“

ŽÁDNÝ KONKURENČNÍ BOJ

Psycholožka Olga Sozanská v této souvislosti vzpomíná na Američanku, která na mezinárodní konferenci prohlásila: „Já si myslím, že za dobrovolnictvím nestojí altruismus, nýbrž egoismus. Vždyť lidé, kteří pomáhají, dostávají víc, než poskytují.“Podle Olgy Sozanské egoismus nesouvisí jen s dobrovolnictvím, platí i pro práci s lidmi v pomáhajících profesích obecně. „Vidím to u nás v Hestii. Je tu velice srdečná atmosféra, žádná nervozita ani pnutí. Nikdo nechce nikoho přeskočit v kariéře, protože v tomhle oboru je tak málo peněz, že není co závidět. Co se týká dobrovolníků, je dobré, že se mohou dostat k zajímavé práci, pro kterou nemají vzdělání ani praxi. Třeba komu nevyšly sny o novinařině, může se nabídnout neziskovce, že bude připravovat bulletin. Realizuje se a nikdo mu do toho moc nemluví,“říká.

Co je největším problémem dobrovolnictví? Peníze, což může znít paradoxně, když pro pomáhající organizace lidé pracují zadarmo. Finance jsou nezbytné třeba na nájem prostor, ve kterých působí, na energie, na správné proškolení dobrovolníků a většina má samozřejmě i stálé zaměstnance, kteří dostávají mzdu. „Mohu kolegu jednou dvakrát požádat, aby přišel proškolit lidi zadarmo, ale nemůžu to po něm chtít pořád. Samozřejmě, i v řadách školitelů jsou takoví, kteří nechtějí žádnou odměnu, ale na tom nemůžete žádnou takovou organizaci postavit,“říká psycholožka Olga Sozanská.

Na zahraniční nadace, které tu neziskovkám v devadesátých letech pomáhaly, se už dnes spoléhat nelze. Nastartovaly u nás systém dobrovolnictví, naučily nás shánět peníze a přesunuly se dál na východ do Běloruska a na Ukrajinu.

„My se totiž máme dobře. Tak dobře, že už nepotřebujeme, aby nám pomáhal někdo zvenčí. Jen si to často neuvědomujeme,“vysvětluje Olga Sozanská. To ale neplatí v případě, kdy se na společnost místo zvenčí podíváme zevnitř. Je sice ekonomicky vyspělá, ale jednotlivců, kteří se neobejdou bez pomoci dobrovolníků, mezi námi bude pořád dost. Nechat je napospas jejich osudu by svědčilo o tom, že s námi není něco v pořádku po té duchovní stránce.