Proč vlastně vraždil
Mnichov si po smrtícím útoku klade klíčovou otázku:
Laura Müllerová už ví, jak by to vypadalo, kdyby se v jejím rodném Mnichově stal velký teroristický útok. „Byla jsem zrovna v centru, když tam kvůli falešnému poplachu zasahovala policie. Měla jsem strašný strach, který cítím doteď,“říká padesátnice, která si, stejně jako tisíce obyvatel bavorské metropole, prožila v noci na sobotu malé peklo. „Zavřeli metro, takže jsem šla v děsu domů pěšky. S představou, že v našem městě řádí teroristé. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo, jak rychle a profesionálně policie zasahovala. Měla jsem opravdu pocit, že nás dokážou ochránit,“dodává. „Přesto na ten večer ještě dlouho nezapomenu.“
Podobně jako Laura Müllerová mluví i mnoho dalších obyvatel Mnichova. Obrovská policejní akce, při níž panoval v jinak klidném, pohodovém městě několik hodin doslova výjimečný stav, probíhala totiž na mnoha místech vzdálených od sebe několik kilometrů. Tedy zdaleka nejen kolem nákupního centra Olympie, kde osmnáctiletý Němec íránského původu David Sonboly zastřelil v pátek po šesté hodině večer devět lidí a desítky dalších zranil.
„Nejhorší byly falešné poplachy a zprávy o další střelbě, které se naštěstí ukázaly nepravdivé. A ty policejní sirény,“říká mladá prodavačka v nádražním bufetu. Metro bylo uzavřeno, zastaven provoz vlaků, vyklizeno hlavní nádraží. Do akcí bylo nasazeno dva a půl tisíce policistů a do Mnichova mířily další posily... To vše vytvořilo na několik hodin v jedenapůlmilionovém městě atmosféru skutečného útoku teroristů.
Do toho především kolem hlavního nádraží byly stovky zoufalých lidí včetně mnoha cizinců, kteří si místo cesty vlakem museli najít nocleh. Napětí a strach trvaly ještě dlouhé hodiny poté, co policie Davida Sonbolyho dostihla a ten spáchal sebevraždu. Stále se totiž nevědělo, zda útočil sám. Stále trval „stav akutního teroristického nebezpečí“. „Zní to strašně, ale když jsem se v sobotu nad ránem dozvěděl, že to byl jen jeden vraždící šílenec, byla to úleva,“říká čtyřicátník Peter Baumann.
V sobotu po poledni už panoval v Mnichově smutný klid. Klid, ve kterém si lidé pokládali otázku, proč se to stalo? „Kdyby to byl terorismus, tak by to byla svým způsobem jednodušší odpověď,“říká mladík, který přišel jako stovky jiných položit květiny nebo zapálit svíčky k zavřenému obchodnímu centru Olympia, místu tragédie. „Takhle nevíme vůbec nic. To je děsivé,“dodává. „To není pravda. Ten člověk tady vyrostl. Selhalo naše školství, náš sociální systém,“vmísí se do hovoru starší paní. „Ale jděte. Ten člověk se zbláznil. S tím žádná škola nic neudělá,“hádá se s ní mladík. Náhle přestanou, protože kousek od sebe slyší pláč. Usedavě tam pláče jedna z žen ze skupiny Kosovanů, kteří přišli na místo, kde byli v pátek útočníkem zastřeleni tři mladí lidé z Kosova. Slzám se nebrání ani o kousek dál tiše stojící skupina albánských motorkářů, holohlavých chlapíků, které by se člověk bál potkat.
Další tři oběti byly turecké národnosti a na plotě, který vytvořili policejní vyšetřovatelé kolem provozovny McDonald’s, tak vedle velké kosovsko-albánské vlajky visí i vlajka turecká. Zní tu tiše turečtina, albánština, srbština, ale přicházejí i stovky Němců. „Byli to mladí lidé jako my, stalo se to kousek od nás,“říká osmnáctiletá Eva, která spolu s několika kamarády přináší velkou kytici kosatců z nedaleké zahrady domu svých rodičů. Smutný klid ruší jen desítky televizních štábů vysílajících dramaticky „přímo z místa“, za což si občas vyslouží nelichotivou poznámku.
Otázka „Proč?“, proč vrah vraždil, je nejen na mnoha nápisech u květin, které zaplavily okolí stanice metra a obchodního centra, ale i v myslích mnoha lidí z Mnichova. „Nedává to žádný smysl a jako by se tomu nedalo zabránit. Nejsmutnější je, že zahynulo tolik a tak mladých lidí,“ říká šedovlasá paní. „A tady u nás v Mnichově? Neznám na světě klidnější město,“kroutí hlavou.
O atmosféře Mnichova, kde soužití s početnou komunitou cizinců nebyl nikdy problém, svědčí i to, že nikdo nevytahuje íránský původ útočníka ani se nijak zvlášť nezabývá národností obětí. „Prostě se tady narodil, tady vyrostl, tady chodil do školy, tady zabíjel,“říká šedesátník Florian Schümer. „Je to bohužel náš německý problém. Řekněte mi, kde si takový kluk koupí pistoli a stovky nábojů? Já to netuším,“dodává.
Tuto a další myšlenky však jako by se už nedělní Mnichov snažil zaplašit. Město je plné turistů z celého světa, policistů potkáte jen pár, na pěší zóně v krásném starém městě hrají vesele hudebníci, stovky více či méně oblečených lidí se sluní na trávnících parků kolem řeky Isar, vlaky jezdí na čas a ani vlajky před budovou bavorské zemské vlády už nejsou na půl žerdi.
„Doufáme, že se na to brzy zapomene. Ta noc na sobotu, kdy jsme tu měli úplně vyprodáno, by nám za ztrátu pověsti Mnichova nestála,“říká starostlivě vousatý recepční jednoho hotelu u nádraží, který v noci z pátku na sobotu vzali turisté útokem, když přestaly jezdit vlaky. O den později musel hotel snížit cenu na polovinu, aby přilákal alespoň nějaké hosty. „Napište, že Mnichov je pořád bezpečné, pohodové město. Protože taková je, přes to, co se stalo, pravda.“