Co jsem zažil na Tour de France
Narodila se před 113 lety. Ale každý rok je jiná. Jaká byla letos?
Zažil jsem letos Tour tak, jak ještě nikdy předtím. Naslouchal jsem totiž Tour, která ztichla. Bylo to zvláštní. A bylo to i smutné.
Nejprve na vrcholu Mont Ventoux. Lidský mumraj, křik, potlesk, pískot, dopravní kolaps, tak jako naposledy? Nic z toho. Zkrácená etapa končí o pět kilometrů níž.
Zato tady nahoře? Vrchol osamělé hory zůstává liduprázdný, kamenité pole pod stařičkou observatoří objímá ticho. Žádné auto nás nebrzdí, žádný policista nediriguje.
Toho dne je 14. července. Nedlouho poté šílenec v Nice zabíjí. A když tato zpráva doputuje k nám, šokovaný Bauke Mollema po půlnoci na Twitter píše: „Nemohl jsem usnout a teď tu čtu o něčem mnohem důležitějším, než je Tour. F*cking crazy world.“
Dalšího dne Tour ztichne úplně jinak než na Ventoux. Ve sponzorské vesničce u startu ruší veškerý zábavní program. Čestný host Jean-Paul Belmondo se tady prochází takřka inkognito. Reklamní karavana, toto 35minutové procesí alegorických vozů, projíždí po trati neslyšně, bez třeskuté hudby i bez moderátorů řvoucích z amplionů. Cyklisté stojí při minutě ticha. A nazítří znovu. A znovu.
Teprve posledního dne v Chantilly se karavana smí opět rozdovádět. Vlastně je to paradox. Stane se to až v etapě, která je zároveň největší policejní akcí v historii závodu, i se svými 2 600 odstřelovači. Ale paradoxů, vážných i úsměvných, nacházíme na každé Tour pokaždé tolik, přemítám, když po etapě do Bernu zajdeme do italské pizzerie s řeckým názvem Apollon a obsluhuje nás tu turecká servírka.
Na znamení smutku Tour letos nakrátko utichla. Ale jinak tento kolos valící se Francií hřmí a burácí a křičí a jásá. Chcete pro změnu extrakt z této hlučné Tour? Není lepšího příkladu než dvou reportérů guatemalského Radia Mundial. Vysílají přímé přenosy závěrů etap pro celou Latinskou Ameriku, a když spustí svoji strhující show, ostatní reportéři zapomínají sledovat závod a sledují jen je.
„Jarlinsooooooooon Pantaaaanooooo,“oslavují hrdinu etapy do Culozu, jako by právě rozhodl finále fotbalového mistrovství světa.
„U nás v malých městech i vesničkách stále spousta lidí nemá televizi, jen rádio. Tak se jim snažíme předat co nejvíc emocí, podněcovat jejich představivost,“vykládá mi Luis Alfredo Castro, který objel už pětadvacet ročníků Tour. S kolegou Franciskem Lechugou sedí na asfaltu za cílem a navzájem si předávají mikrofon, zatímco mezitím ten druhý nabírá dech.
„Před reportáží provádím dechová cvičení jako zpěváci,“říká Castro. Tu a tam reportáž přeruší a z bloku sami předčítají do mikrofonu reklamy. „To proto, že cestu nám sem zaplatilo šest firem.“
Pantano vyhrává etapu a u pódia mu zazvoní telefon. Volá kolumbijský prezident, chce pogratulovat. Vítěz dne dojatě odpovídá.
Tour, ta tichá i hlučná, je o emocích, o vášni, o utrpení, o euforii. „Nikdy nevíte, co na vás vrhne,“říká Chris Froome. Na Juliana Alaphilippa vrhne poryv větru o síle 42 km/hod., který ho při časovce smýkne na skálu.
Bolest i vášeň se naopak skloubí v příběhu Pierra Rollanda. Jeho kolegové se domnívají, že jede se zlomenou rukou, on tvrdošíjně odmítá jít na rentgen, protože: „Já nechci vědět, jestli je zlomená.“V úniku útočí na prvenství v 19. etapě, jenže místo toho se po pádu klouže jeho tělo z asfaltu až mezi kravský trus, což okomentuje slovy: „Od snu na galeje za desetinu vteřiny.“
Za cílem se sklesle opírá o řídítka, dres potrhaný, krev všude možně, ruka i bok zafačované. Ale dojel! „Vše, co musíte po takovém pádu udělat, je šlapat dál.“A co myslíte, že udělá další den? Je v úniku znovu.
Nikdo není na Tour nezranitelný. Snad jedině Chuck Norris... a Peter Sagan. Roman Kreuziger o něm vykládá, že je zvíře. Rafal Majka soudí, že je to stroj. A jeho velká fanynka Ginevra Gargantiniová v sobotu na Twitter píše: „Sagan je bůh. Copak by někdo jiný v zeleném trikotu tahal v úniku tak zaníceně pro svého týmového kolegu?“
Ale on je i ten Sagan nakonec přece jen člověk. Což Slovák dokáže, když jej v etapě na Emosson přepadne nutkání přírody a z trati zabočí do karavanu fanoušků.
Tour, to je zároveň chaos. Musí být. Sice organizovaný, přesto chaos. Ubytování v jejím okolí často nebývá k mání už v dubnu. A i když ho máte objednané a potvrzené jako my v Montpellieru, recepční vám přesto může říci: „Už pokoje nemám. Booking.com nám sem pořád někoho nasmlouvával a my už přitom dávno byli plní.“
Tour, hlavně v posledním týdnu, je i ruskou ruletou. Alespoň Tejay van Garderen z týmu BMC to tvrdí. Na koho to padne? Kdo selže? Kdo se na samém konci uvaří? Van Garderen a Mollema mezi nimi budou. I Fabio Aru, vítěz Vuelty, bude s obličejem zkřiveným bolestí marně toužit po „Energii pro budoucnost“, jak ji propaguje reklama na autobusech jeho týmu Astana.
A co má potom říkat Tony Martin z Etixxu? Jedenadvacet dnů se trmácí Francií. A v ten úplně poslední musí na kostkách Champs-Elysées vzdát kvůli zranění kolena. „Ach ty nešťastný chlape,“obejme ho jmenovec v týmu Dan Martin. V Paříži vše končí. Obavy z útoku teroristů střídá mix úlevy a rozjařenosti. Na samém konci voní Tour jinak. Voní po pizze, která na jezdce čeká u týmových autobusů.
Voní po pivu i šampaňském, které najednou týmoví šéfové vyndávají a všem rozlévají. „Máte, prosím, ještě bidony?“ptá se malý klučina u autobusu Tinkoffu.
„Už ne, chlapče. Už žádný nezbyl. Už máme jen šampaňské,“odpovídá mu masér Masanori.
Pozdě večer, v hotelu Hyatt, pak voní Tour už úplně nepatřičně, po drahých parfémech. Ženy a přítelkyně cyklistů je sem vnesly.
Také Matteo Tossato tady má tu svoji. Nejstarší účastník závodu, 42letý veterán, právě absolvoval svůj 34. třítýdenní podnik Grand Tour. A stále nemá dost. Tak tedy zase za rok. „Když na trati trpíte, občas si říkáte: Proč o té Tour každý tolik mluví!“vykládá Dan Martin. „Ale potom s ní dorazíte až do Paříže a její magično vás doslova pohltí.“