Proč vesnice skoro vždy zklame

RIO DE JANEIRO Výčet, který přinesla šéfka australských olympioniků Kitty Chillerová, skutečně nezní jako atraktivní realitní inzerát: „Ucpané toalety, prosakující potrubí, odkryté elektrické vedení, tmavá schodiště bez osvětlení a také špinavé podlahy, které potřebují zevrubný úklid.“

Takhle to těsně před olympiádou vypadá ve vesnici pro sportovce, jež naopak měla být v Riu pýchou.

První české ohlasy z Brazílie takto příkré nebyly, v tom výprava patří mezi tolerantnější. Australané se rovnou přestěhovali do hotelu, sportovci a sportovkyně z Nového Zélandu vyjádřili zklamání a Italové si radši najali instalatéry či elektrikáře – přišlo jim to jednodušší než jen tak čekat na pomoc od pořadatelů. Ti přitom přislíbili, že pro nápravu rozjedou nonstop směny.

Olympijské vesnice jsou v rámci her svébytným vesmírem, jedno ale bývá jisté: čím později do dějiště dorazíte, tím lepší situace je.

Před Soči se stal kultovním obrázek dvou toalet v jedné místnosti, množily se zprávy o žluté vodě tekoucí z kohoutků či nesplachujících záchodech. Autor tohoto textu v Rusku před dvěma lety v novinářské vesnici už zažil pouze lehce netěsnící sprchový kout – a loni na Evropských hrách v Baku, akci olympijských rozměrů, přibyla na „seznam“jen vůně čerstvě vymalovaných stěn.

Vesnice pro medailisty i žurnalisty totiž slouží především jako budoucí byty, také v Riu po olympiádě zamíří na trh s nemovitostmi. Můžeme si je idealizovat a rozplývat se nad areálem s modlitebnami, relaxačními místnostmi a jídelnou zvící tří fotbalových hřišť, realita je mnohem prostší. Jako když si koupíte v předstihu 2+kk a pak při předání klíčů zjistíte, co se ve spěchu nepovedlo a co stavaři zfušovali.

V Riu ještě mají čas. Deset dní může v tomto případě být málem jako věčnost.

10

dní zbývá do startu her v Riu, které začnou 5. srpna na slavném stadionu Maracaná.