LÁSKYPLNÉ eskapády v bazénu

Všichni vzpomínáme. Na děti – když na ně přijde řeč. Na školu – když potkáme spolužáky. Na příbuzné – když se sejde rodina. Ale věřili byste, že za vzpomínky na mé milostné zážitky může klíček od skříňky u bazénu?

Klimkovické lázně u Ostravy byly otevřené koncem roku 1994, já tam poprvé jela následující léto a jezdím tam dodnes. „Paní Fuchsová, to už je to zase rok?“volají na mě po příjezdu údržbáři. A když jsem dostala pokoj na pátém poschodí, zlobily se pokojské z loňského, čtvrtého, proč nejsem zase u nich. Sestřičky mě vítají na procedurách a navzájem se informujeme, co je nového u nich a jaká kniha je nová u mě.

Za ty roky se v lázních hodně změnilo, ale dost věcí zůstává stejných. Například v šatně před bazénem jsou pořád skříňky, do kterých odložíme své věci, zamkneme je a v plavkách, s klíčkem v ruce, se vydáme do sprch. Pak jdeme k bazénu, kde klíček pověsíme na jeden z mnoha věšáčků na zdi.

Od prvního pobytu v lázních jsem měla problém zapamatovat si číslo klíčku, abych si po cvičení v bazénu vzala z věšáčku ten správný.

„Dvacet, dvacet, dvacet...“říkala jsem si, když jsem skříňku zamykala. „Dvacet,“opakovala jsem si, když jsem se před vstupem do bazénu, sprchovala. „Jak si tu dvacítku zapamatuju!?“A už tehdy, v roce 1995, mě napadlo, abych si číslo vybavila podle toho, co podstatného jsem prožila v oblasti svých láskyplných eskapád ve dvaceti letech...

Tehdy jsem se zamilovala do Jarka z Brna, který odepsal na můj inzerát v Mladém světě „Spisovatelka hledá Zn.: Přítele.“ Přišlo mi dvacet osm odpovědí a Jarka jsem okamžitě vyřadila. Bylo mu pětatřicet. Dědek, řekla jsem si pohrdavě, ale po přečtení všech odpovědí postoupil na první místo a byla z toho láska jako trám, která začala každodenním psaním dopisů, díky čemuž jsem získala celoživotní přátelství pošťáka pana Kočičky, který denně házel dopisy do mé schránky. Když jsem se po roce od Jarkova kamaráda náhodou dozvěděla, že Jarek je ženatý a má dvě děti, což mi jaksi zapomněl říct, bylo po lásce…

„Dvacet, dvacet,“říkala jsem si spokojeně, když jsem se ponořila v bazénu do vody. Tohle číslo klíčku nezapomenu. Bylo mi dvacet let a Jarek, kterého jsem milovala, byl prolhaný zmetek! Naše láska byla sice krátká, ale jeho lež mě tehdy bolela hodně dlouho.

A tak jsem při každém bazénu vzpomínala na lásky svého mládí. Ano, mládí! Skříňky sice byly očíslovány od jedné do pětatřiceti, ale nižší cifry byly na druhém konci šatny, takže jsem si většinou zabrala skříňky, které byly blíž – ty měly čísla od šestnácti do pětadvaceti.

Nikdy se nestalo, že bych si nevzpomněla na něco láskyplného, na něco, na co se nezapomíná, a tak jsem byla přesvědčená, že moje vzpomínání zachrání moji paměť i letos. Jenomže jsem se mýlila.

Přišla jsem poprvé k bazénu a vybrala si skříňku s číslem dvacet pět. Okamžitě jsem zapnula paměť a čekala jsem, že mi z ní vyskočí nějaké dobrodružství – a ono nic.

„Dvacet pět! Dvacet pět,“říkala jsem si urputně, když jsem se ponořila do vody, smířená s tím, že si po odchodu z bazénu vezmu určitě cizí klíček, ale v tu chvíli si mě v prosklených stěnách našly paprsky slunce, které mou paměť probudily.

„Když ti bylo dvacet pět, narodil se ti syn!“●