Disidentka: V Rusku je to strašné
Postavila se za Palacha, zavřeli ji mezi psychopaty v Kazani.
Když se Olga Iofe Prochorovová dozvěděla o upálení Jana Palacha, uspořádala v Moskvě demonstraci. Byla tak malá, že na ní v první chvíli nikoho nezatkli. Byla však jedním z důvodů, proč se Olgu Prochorovovou režim pokusil v jejích devatenácti letech převychovat v obávané kazaňské psychiatrické léčebně. „Dnešní Rusko není o nic lepší, než bylo tehdy,“říká dnes šestašedesátiletá žena.
Jak jste se dozvěděla o Janu Palachovi?
Z Hlasu Ameriky a BBC. V době, kdy se děly události v Československu, jsme ho doma poslouchali velmi pozorně. Oni samozřejmě tyto rozhlasové vlny rušili, ale nemohli je vyrušit plně. V tu dobu nás zajímalo všechno, co se v Československu dělo, a příběh Jana Palacha byl natolik tragický, že nás velmi zasáhl.
Když říkáte nás, myslíte sebe a své přátele, nebo sebe a rodiče?
Tak i tak.
Vy jste po smrti Jana Palacha šla demonstrovat. Vyrobily jste si s kamarádkou transparenty s hesly „Svoboda Československu“a „Na věčnou památku Janu Palachovi“. Ale nebyla to vaše první akce. Už v minulosti jste byla zatčena. Uvědomovala jste si, jaké to může mít následky?
Byly jsme si s kamarádkou Irinou Kaplunovou naprosto jisté, že nás zatknou. Byly jsme si tím tak jisté, že jsme si nenechaly peníze na cestu domů. Všechno jsme utratily na to, abychom si koupily tu čtvrtku a barvy na transparent.
Věděli o tom vaši rodiče?
Ne. Řekly jsme jim to až potom, oni by nás nepustili. Ne, že by nesouhlasili z ideových důvodů, ale protože by o nás měli strach. Máma se to dozvěděla, až když jsme k ní přišly do práce a požádaly ji o peníze na cestu domů.
Jak demonstrace probíhala?
Nikdo nevěděl o tom, že ji chystáme. Možná i proto je dnes poměrně neznámá. Dohodly jsme to jedné noci narychlo. Dokonce jsme ani nevěděly, kde chceme demonstrovat. Tak jsme šly nejdříve na Rudé náměstí, ale tam nikdo nebyl, tak nám to přišlo takové nesmyslné. Pak jsme se vydaly do Alexandrovského sadu, ale ani tam nikdo nebyl. Tak jsme pokračovaly Gorkého ulicí a došly na Majakovského náměstí. To už bylo odpoledne a dost lidí končilo v práci, tak jsme se rozhodly demonstrovat tam. Ale ani KGB neměla tušení, že něco takového chystáme, a asi i proto nás nezatkli.
Takže vám tato demonstrace takzvaně prošla?
On nám nikdo nekontroloval doklady, takže asi ani nikdo netušil, kdo vlastně jsme. To zjistili až později. Zatkli nás v prosinci 1969 za to, že jsme chtěly s přáteli šířit letáky. Měly obsahovat články proti návratu ke Stalinovu kultu, proti dalšímu zatýkání i proti invazi do Československa. Tehdy jsme ve spisu uviděly fotografii toho našeho plakátu.
Co následovalo?
Drželi nás ve věznici Lefortovo deset měsíců. Obvinili nás podle paragrafu 70, což byla protisovětská činnost a šíření propagandy. Paradoxem je, že my jsme ty letáky nešířili. Tak daleko jsme se nedostali.
Byla jste odsouzena?
Vlastně ne. Prohlásili mě za nepříčetnou a umístili do psychiatrické léčebny. Nebyla jsem tedy vinna, ale musela jsem se léčit. Nicméně obviněni jsme byli tři a moje dva spolupachatele omilostnili. Udělali výjimku v trestním řádu, omilostnili je ještě před soudem.
Jak si vysvětlujete, že ze tří lidí byli dva propuštěni a vy jste strávila dva roky v psychiatrické léčebně, kam se posílali odpůrci režimu?
Oni měli původně nějaká udání, že je naše organizace větší. Ale v okamžiku, kdy zjistili, že jsme vlastně parta šesti lidí mezi devatenácti a dvaceti lety, tak jsme jim zřejmě nestáli za to, aby s námi dělali monstrproces. Jenže v době, kdy se tohle rozhodlo, už existovala expertiza o mé nepříčetnosti. Možná ale právě to byl důvod, proč mě z té Kazaně poměrně rychle pustili.
Jak vzniká takový posudek o nepříčetnosti?
Dělali ho jen v Serbského institutu v Moskvě, kde mě drželi asi měsíc, měsíc a půl. Dávali mi různé testy, pořád se ptali, proč jsem to dělala. Proč například hájím krymské Tatary, když sama Tatarka nejsem. Přišlo mi, že někteří z těch lékařů si opravdu upřímně mysleli, že jestliže člověk vystupuje proti tomuto systému, pak musí být blázen.
Pak vás poslali do psychiatrické léčebny v Kazani, která je nechvalně známá právě tím, že tam byli chovanci mučeni, biti, předávkováváni léky. Na 1 800 jich tam podle statistik zemřelo. Vy jste tam zažila takové zacházení?
Naštěstí ne sama na sobě, ale viděla jsem, jak lidi balí do ledových prostěradel, připoutávají je k posteli nebo jim dávají injekce sulfozinu (látka způsobující horečku a velké bolesti – pozn. red.).
Viděla jste tam politické vězně?
Seznámila jsem se tam například
s Natalií Gorbaněvskou a Valerií Novodvorskou. Pak tam byli lidé, o jejichž kauzách jsem věděla jen z doslechu. Třeba žena, o které se říkalo, že tam sedí ještě ze stalinských dob. Nebo mladá dívka, která se prý jen posmívala praporu.
Jak probíhalo vaše „léčení“?
Byla jsem na pokoji tuším se šesti lidmi. Já a samí vrahové. Dostávala jsem léky, které se jmenují Haloperidol. Měly velmi silné vedlejší účinky. Člověk pak není spokojený v žádném stavu, v jakém se nachází. Když ležíte, máte pocit, že musíte vstát. Když stojíte, musíte si lehnout. Neuvěřitelně to rozbíjí soustředění. Nemůžete číst, nemůžete vlastně vůbec nic. Později jsem se dozvěděla, že existuje ještě jeden lék, který tyto vedlejší účinky částečně odbourává, ale ten nám nedávali.
Co bylo pro vás nejhorší?
Nejhorší bylo asi právě to, že člověk neví, jak dlouho tam zůstane. Netušíte, jestli vás tam budou držet roky, nebo desetiletí. Pak to samotné léčení, které jsem nesla velmi těžce, přestože mi naštěstí nepodávali ty injekce. Další děsivou věcí je strach, že se nakonec opravdu zblázníte, aniž byste si toho všimli.
Důvodem, proč sovětský režim posílal odpůrce do psychiatrických léčeben, bylo zlomit je. Zlomil vás pobyt v Kazani?
Částečně ano. V průběhu vyšetřování jsem se nikdy nezřekla toho, co si myslím. V psychiatrické léčebně jsem už ale reagovala na jejich otázky jinak. Už jsem říkala: „No, možná jsem udělala příliš rychlý závěr...“A když se mě ptali, jestli jsem duševně nemocná, byla má odpověď: „To nemohu říci přesně, protože nejsem lékař.“
Nakonec vás propustili po dvou letech a vy jste pak pokračovala v protestech. Nebála jste se, že vás tam pošlou znovu?
Bála. Ale nemohla jsem si pomoct. Když kolem sebe máte lidi, které zavírají, nešlo nejít na jejich soud nebo nepodepsat dopis na jejich obranu. Ale když jsem se pak vdala a narodily se děti, stal se ten strach už neúnosný a rozhodla jsem se odejít.
Šla byste znovu demonstrovat či rozšiřovat letáky za zemi, kde jste nikdy nebyla, a za muže, o kterém jste slyšela v rozhlase?
Myslím, že ano.
Byla jste demonstrovat nyní za Krym, za Ukrajinu?
Už nejsem v tom věku, ale když vidím, co se tam děje, mám velkou chuť znovu vyjít.
Jak hodnotíte současné Rusko, konání Vladimira Putina?
Myslím, že je to strašné a není to o nic lepší, než to bylo tehdy. Už ten samotný fakt, že se prezidentem země stane člověk, který byl spolupracovníkem KGB, to je, jako by se německým kancléřem stal někdejší nacista. Celá ta záležitost s Krymem mi hodně připomíná rok 1968 v Československu. Samozřejmě, že je to v trošku jiném světle, díky ruským kořenům, které jsou na Krymu silné. Ale ostrov už jednou patřil Ukrajině, a tak není možné přijít do cizí země, udělat tam referendum a vzít si ji. A znovu se to děje před očima celého světa, stejně jako tehdy okupace Československa.
Myslíte, že je Putin schopen pokračovat v Evropě?
Bojím se hádat, nevím. Ale on je určitě připraven to udělat. Doufám však, že existuje něco, co ho zastaví. Jestliže ale země bývalého východního bloku hledají oporu v NATO, velmi dobře jim rozumím.