Spálené dny s mrtvorozenými knihami
Název knihy je důležitá věc, protože je to často to, co dokáže přitáhnout pozornost. Z hlediska literárního je naopak zcela nepodstatný: knihy s výraznými a efektními názvy často zklamou, protože se ukáže, že nejlepší je na nich právě ten název. Navíc: často ho vytváří někdo jiný než autor. Zejména když jde o překlad.
Někdy může posun ve smyslu názvu při překladu knize pomoci, leckdy je taková změna pochopitelná nebo aspoň omluvitelná okolnostmi. Jsou však případy, kdy zůstává nad výsledkem rozum stát. Příkladem budiž rakouský spisovatel Michael Stavarič, brněnský rodák, který od sedmi let žije v emigraci a píše německy. Do češtiny ho překládá tradičně spisovatelka Radka Denemarková, jež je nejrůznějšími posuny a svévolným zacházením se svěřeným materiálem při překládání proslulá. Nakladatelství Labyrint vydalo v roce 2010 Stavaričův román Stillborn v překladu Denemarkové s velmi krkolomným českým názvem Mrtvorozená Eliška Frankensteinová. Sám autor, který přirozeně rozumí česky a sám překládá české autory do němčiny, s tím byl zřejmě srozuměn, s překladatelkou vystoupil v Praze na společné besedě a o její práci mluvil velmi diplomaticky. Vyprávěl také, že název Stillborn, který je anglicky (výraz pro mrtvě narozené dítě), mu doporučil jeho rakouský vydavatel místo původně zamýšleného německého „Tot geboren“(doslova: Mrtvě narozená). Denemarková zmíněný román mimoto přesadila z Vídně do Prahy a zahltila ho českými reáliemi. A jméno Eliška Frankensteinová se v originále objevuje až v půlce knihy, nikoli v názvu.
Letos vyšel ve zlínském nakladatelství Archa další Stavaričův román, opět v překladu Radky Denemarkové. Místo úderného originálního Brenntage, jak zní původní název, se v českých knihkupectvích objevila rozkošatělá perverze téměř barokních rozměrů: kniha se nazývá Dny požárů, dny spálenišť a dny popela. Každý z těch tří pojmů by snad pro překlad původního názvu šlo použít, ale proč všechny tři dohromady? Nelze se ubránit dojmu, že je to schválnost. Zvlášť když loni vyšel – rovněž v Arše, ale v překladu Terezy Semotamové – jiný Stavaričův román a tam to šlo bez problémů. Jmenuje se stejně jako v originále, Království stínů (Königreich der Schatten).
Dosti o Stavaričovi. Svérázným případem je americký autor Bret Easton Ellis. Jemu jsou čeští vydavatelé nakloněni, neboť tu od něj vyšlo téměř všechno, něco i ve více vydáních. Špatný překlad jeho debutu Míň než nula (Jan Navrátil) z raných 90. let je legendární nejen v literární komunitě, pozoruhodné však je, že se v nich zhusta pokračovalo až do současnosti. Pravda je, že se obvykle dodržely aspoň názvy, takže čtenář nemusel z počátku tušit, že je klamán. Jednou ovšem spadla klec: to když vydalo nakladatelství XYZ poslední Ellisův román Imperial bedrooms (Královské ložnice; jde o narážku na název písně) pod senzacechtivým názvem Království bukkake. Ellis se sice sexu nikterak nevyhýbá, ale o bukkake v jeho knize vážně nešlo. Šílený název tehdy vkusně doplnil i mizerný překlad, který byl pro jistotu podepsán pseudonymem.
Takových příkladů najdeme spoustu a šlo by v nich pokračovat donekonečna. Velká škoda, že se ani v rozvinuté internetové sféře prakticky nikdo nevěnuje skutečně důsledné kritice překladu, a to nejen v hnidopišské podobě vyhledávání chyb v rozpoznávání popkulturních odkazů nebo záměn pohlaví u veřejně známých osobností, ale třeba právě posunům ve významu a stylu textů. Překladatelská anticena Skřipec čeká na své spolubojovníky a následníky.