NEJHODN ĚJŠÍ RVÁČ

Co je víc? Zlatá olympijská medaile, nebo pocit, že se člověk stane otcem?

Rozhodně to, že se LUKÁŠ: nám narodil zdravý syn. Navíc mě to před olympiádou hrozně uklidnilo; najednou jsem zjistil, že v životě jsou i jiné věci než jenom sbírání sportovních úspěchů. Takže jsem do Ria odjížděl s tím, že kdybych tu medaili nepřivezl, bude na mě čekat rodina, a zároveň jsem ji chtěl přivézt malému Toníčkovi. A dát mu ji na krk.

Po zlatém olympijském finále jste měl v očích slzy. Brečel jste i ve chvíli, kdy se narodil Antonín?

Samozřejmě. A tím, že jsem byl u porodu LUKÁŠ: celý den od začátku až do konce, to bylo ještě emotivnější. Bylo to jako na sportovním utkání. EVA: To je pravda. Sestřička mi řekla, ať LUKÁŠ: manželku podporuju, tak jsem se do toho vžil. Připadal jsem si na sále, jako když jsem na závodech a fandím ostatním klukům.

Pomáhalo vám to, Evo?

Jo, protože to už bylo tak dlouhé a bolestivé... EVA: A to jsem si myslela, že mám posunutý práh bolestivosti. Předtím jsme si dali s Lukášem ruku na to, že celou dobu zůstane stranou, ale pak v té situaci jsem byla fakt ráda, že tam byl. A když jsem viděla, jak mu tečou slzy, dodalo mi to sílu.

Jak příchod dítěte změnil váš vztah?

Jestli jsem vypozoroval nějakou změnu, LUKÁŠ: tak jedině snad těsně před olympiádou. Dočasně jsem musel spát v jiném pokoji, abych byl ráno připravený na trénink, v tom nás to trochu omezovalo, teď už ne. A nepřipadáš si někdy jako na vedlejší EVA: koleji? Vůbec. LUKÁŠ: To jsem ráda, toho jsem se hrozně bála. EVA:

Oba pocházíte z různého prostředí. Vy jste, Evo, dcera šéfa tenisového svazu Ivo Kaderky, zatímco Lukáše lidé vnímají převážně jako toho hodného, obyčejného kluka z Jihlavy. Co vás dva vlastně spojuje?

Myslím, že jsme oba hodně podobné LUKÁŠ: typy. Máme třeba rádi naši zahrádku, něco si tam vypěstovat a sklidit... Viděl jste naši dýni? EVA: Nebo si jdeme natrhat bezové květy, LUKÁŠ: ze kterých si pak děláme šťávu. Oba jsme domácí typy, mně stačí jít si občas zarybařit. Taky sport nás sbližuje. EVA: