ÁSKAV PENZI
Seznamovacím agenturám přibývá klientů, kterým je šedesát a víc. Hledají lásku. Je to tím, že se dožíváme čím dál vyššího věku v lepší kondici.
Slunce svítí, vysoké staré stromy a keře vrhají příjemný stín. O místě, jako je zahrada na konci Štěchovic, sní mnozí lidé jako o ideálním útočišti na penzi. Majitel tohoto malého ráje Karel Komberec si život v důchodu plánoval tak, že si tady budou s manželkou v klidu žít. Dům postupně opravoval. Vybudoval vysoké kamenné zídky a v nich záhony. Jsou vyvýšené nad zemí, aby se paní při sázení a pletí nemusela ohýbat nebo lézt po kolenou. Takový důkaz lásky to byl. Žili tady spolu jen rok. Pak paní Kombercová zemřela. Přímo tady.
V té době Karel netušil, že v Plzni žije Jarmila Jakubcová. Bývalá starostka plzeňské části Doubravka. Sebevědomá, úspěšná žena, která v sedmdesáti vede prosperující firmu. Taky s manželem snila, že se odstěhují z paneláku do přírody. Postavili v Plzni pěkný dům. Čtrnáct dní po jeho kolaudaci muž zemřel. Jarmila nechtěla být sama, a tak zkusila seznamku. Našla si přítele, vzali se. Chyba. Manželství nestálo za nic, následoval rozvod. A samozřejmě pocit, že už ji žádný vztah nečeká.
„Byla jsem nedůvěřivá. Přiznávám, že jsem na seznamce vystupovala anonymně, dokonce jsem si dala falešný profil. Kvůli špatným zkušenostem, kvůli bezpečnosti. Pak jsem objevila placenou seznamku. Zkusila jsem odepsat jednomu muži. V té době jsem chovala křepelky, tak jsme si psali o těch křepelkách,“vypráví.
Ten muž byl Karel Komberec. Osamělý, zoufalý ze ztráty manželky, ale s nadějí, že by snad ještě mohl potkat nějakou dámu, s níž by si rozuměl.
„Jája mě vytáhla z nory,“říká. „Měl jsem za sebou strašné období. S ženou jsme se tolik těšili, jak tady budeme žít. Koupil jsem videopřehrávač, kazety, plánovali jsme, jak se budeme mít na co dívat, až napadne sníh. Najednou jsem tady zůstal sám. Já ani neuměl pustit pračku, všechno jsem řešil s dcerou po telefonu. Kolikrát mi v noci tak bušilo srdce, že jsem šel na balkon a díval se do přírody. Deprese byly, to mi věřte. Život byl najednou prázdný. Tehdy bych nevěřil, že jednou budu žít tak spokojeně jako teď.“
HROME, TO JE ŽENA!
Dodnes přesně neví, proč si dal inzerát do seznamky a co od něj čekal. Prostě jen věděl, že něco musí udělat, jinak ho samota zničí. Setkal se s pár ženami. A cítil se ještě hůř.
„Nevím, jestli to vyjádřím přesně, ale vypadaly jinak než na fotografiích a mluvily jinak, než psaly. Bylo mi hned jasné, že s žádnou bych nemohl být. Když jsem se ale setkal s Jájou, bylo to úplně jiné. Najednou se ve mně něco zlomilo. Ještě jsme ani nepromluvili a už se mi líbila. Jak byla oblečená, jak se chovala. Řekl jsem si, hrome, takovou ženu bych si přál.“
„Já se taky setkala s několika JARMILA: muži, ale nikdy to nebylo jako s Karlem. Když jsem ho viděla, hned jsem si řekla, že je to člověk na úrovni, že se umí chovat. Bylo to jasné na první pohled.“
Láska na první pohled? Může se něco takového stát kolem sedmdesátky?
„Už vím, že může. Bylo JARMILA: to tak, na první pohled.“„A vydrželo to.“KAREL:
„Určitě je to láska.“JARMILA: „Kdyby mě teď Jája opustila, KAREL: vůbec nevím, co bych dělal.“
Karel dřív většinu času trávil ve svém štěchovickém domku a na zahradě. Necestoval, nechodil na kulturní akce. Byli s manželkou zvyklí žít sami pro sebe. „Ani nás nenapadlo, že bychom měli někam jezdit.“Jarmila naopak procestovala svět, ráda vyráží na poznávací zájezdy. Vypráví, jak to má ráda v Jeruzalémě, co Maroko, Kanárské ostrovy. Teď do svého životního tempa zapojila Karla. „Byli jsme už spolu v termálech na Slovensku a v Maďarsku, v Tatrách, v Jeseníkách, teď se chystáme do Krkonoš, pak zase do termálů,“vypráví.
„Já byl samotář, Jája je společenská,“konstatuje Karel. Zní to od něj spokojeně. Cestování se mu totiž začalo líbit. Ale přece jen, tak výrazné změny ve vyšším věku přinášejí komplikace, ne?
„Zpočátku jsme cítili, JARMILA: jak jsme rozdílní. Časem si to sedlo. V tomhle věku si už neseme své předešlé životy jako batohy. K tomu máme dospělé děti, které můžou vztah ovlivňovat. Kvůli tomu všemu je samozřejmě seznamování složitější než ve dvaceti. Ale nám to vyšlo.“
Jarmila kvůli Karlovi přišla o několik kamarádek. Dřív cestovala s nimi, teď s ním. „Některé to berou jako zradu a odsuzují mě.“Naopak štěstí je, že jejich dospělé děti vztahu fandí.
Když si povídáme na pěkné zahradě, život se zdá být idylický. Ale Jarmila zkušeně dává k dobru ještě jeden poznatek: „Důležité je poznat partnera v zátěžových situacích. A v těch
mě Karel mile překvapil. V březnu jsem letěla do Maroka a potřebovala jsem být ve čtyři ráno na letišti v Praze. Byla zrovna šílená sněhová bouře. Přijel pro mě ve dvě ráno do Plzně a tou kalamitou mě odvezl. Podobných situací bylo víc.“
Karlovi je 71 let, Jarmile o rok méně. Ona za ním jezdí do Štěchovic, on za ní do Plzně, kde ona musí být kvůli svému podnikání. Takže si vždycky naplánují pobyt tam a pak týden tady v přírodě. Je to neustálé těšení se jeden na druhého, k čemuž Karel dodává: „Mluvím o našem příběhu proto, že to třeba může být povzbuzení pro lidi, kteří jsou stejně na dně, jako jsem po smrti ženy byl já.“
NECHTĚLA ŽÍT SAMA
Kdyby dřív pětašedesátiletá vdova či rozvedená žena řekla, že si hledá partnera, setkala by se s údivem, ba s posměchem. Nyní starší žena, která žije sama, ze všech stran slyší: A proč jsi sama? Proč si někoho nehledáš? Před dvaceti lety byly výjimkou inzeráty, v nichž hledali partnera lidé nad šedesát, nyní jsou téměř stejně časté jako inzeráty třicátníků a čtyřicátníků. Mnohé seznamovací agentury zavedly speciální sekce pro seniory.
„Samota je to, co lidi vyššího věku tíží nejvíc,“říká Jan Raška, spoluzakladatel portálu pro seniory i60, který už také zavedl seznamku. „Setkávám se s lidmi, kteří jsou po šedesátce neuvěřitelně aktivní. Vůbec u nich neplatí klišé, že senioři jen doma sedí u televize. Chtějí cestovat a chodit za kulturou, jenže nemají s kým. Díky tomu, že nyní tráví hodně času na internetu, mají víc možností, jak hledat nové přátele, a naučili se toho využívat. Někdo hledá jen přítele, s nímž může vyrazit do společnosti, někdo lásku, každopádně se lidé nestydí dát veřejně najevo, že se chtějí seznamovat.“
Kdo má odvahu, výdrž a umí se pohybovat na internetu, může prožít i takhle pěkný příběh.
Marie Magdalena Klosová byla vdaná 42 let. Pak se její muž zranil při lyžování. Následovaly měsíce utrpení. Než zemřel, přes rok se nemohl hýbat. Jen ležel. „Strašné období. Znali jsme se od mých šestnácti, takže to bylo, jako by mi odešla polovina života,“říká.
Zanedlouho si uvědomila, že po jeho zbytek nechce být sama. Bylo jí jednašedesát. Bývalá učitelka češtiny a francouzštiny je zvyklá na společnost, na cestování. „Ne že bych bez muže neuměla fungovat. Ale nechtěla jsem. Když jsem se vzpamatovala z nejhoršího, zkusila jsem seznamku. Možná si o mně někdo řekne, no, jeden jí umřel, hned hledala druhého. Ale já prostě nechtěla žít sama.“
Rozčarování přišlo brzy. Přesněji s poznáním, jak to ve světě seznamek chodí. „Mnozí pánové raději nezveřejňují fotografie a neudávají věk. Zkusila jsem asi tři schůzky a jen mě to roztesknilo. Začala jsem mít dojem, že vztah, jaký jsem měla s manželem, už nenajdu. Pak mě jeden muž rozčílil. Nejdřív projevoval tak velký zájem, až to bylo trapné. Když zjistil můj věk, okamžitě obrátil. Prý myslel, že jsem mladší. Přitom byl stejně starý jako já. Tak jsem si řekla, že dalšímu, prvnímu trochu lepšímu na seznamce napíšu a vypije si to za ty předešlé. Napsala jsem: Stará ošklivá baba, pro tebe až příliš mladá... On uváděl, že je mu dvaašedesát. Vyměnili jsme pár mailů, požádal o fotografii a napsal, že ji čestně vrátí.“
„Vzpomněl jsem si, že se to tak kdysi v inzerátech psalo: Čestně vrátím,“říká Oldřich. To je on. Oldřich, nyní už Mariin přítel. To, o čem mluvíme, se odehrálo před šesti lety. Sedíme ve francouzské kavárně v centru Ostravy a smějeme se. Oldřich a Marie Magdalena spolu za těch šest let hodně prožili a je s nimi zábava. Ale zpátky ke krušným začátkům.
„Poslala jsem mu fotku, MARIE: on mně svoji, dokonce se prý kvůli tomu nechal vyfotit, což mě potěšilo. Ale nijak zvlášť úžasný se mi nezdál, tak jsem jela na výlet s kamarádkami a jeho jsem odročila.“
„Pak jsem se zase OLDŘICH: ozval.“
„Vypuklo to poměrně MARIE: rychle, i když jsem si na první schůzce říkala, ježišmarjá, malý chlap. Celý život jsem měla menšího chlapa. V seznamce jsem schválně uváděla svou výšku, aby si to pánové uvědomili a hlásili se vysocí. A vynořil se zase malý chlap.“
„Malý, ale šikovný.“OLDŘICH: „A já se zamilovala. Syn MARIE: ještě o ničem nevěděl, ale když se mnou telefonoval, říkal: Mami, co se stalo, co je ti? Poznal podle hlasu, že se něco děje. Dělo se hodně. Byla jsem překvapená tím, co jsem cítila. A ten stav zamilovanosti se mi začal líbit.“
„Seznámili jsme se na OLDŘICH: podzim, Vánoce jsme už trávili spolu a v červnu jsme jeli do Paříže.“
„Nejdřív jsme vyráželi MARIE: na kratší cesty po republice, ale já miluju Francii. Jezdím
JEDEN MUŽ PROJEVOVAL TAK VELKÝ ZÁJEM, AŽ TO BYLO TRAPNÉ. KDYŽ ZJISTIL MŮJ VĚK, OKAMŽITĚ OBRÁTIL. PRÝ MYSLEL, ŽE JSEM MLADŠÍ.
do Paříže každé dva roky. Když jsem to Oldovi řekla, odpověděl, že tam se mnou pojede rád, ale že nechápe, proč by tam měl jezdit víckrát. Od té doby jsme tam už spolu byli třikrát. Že jsem našla člověka, který má rád Francii a cestování vůbec tak jako já, to je další rozměr našeho vztahu.“
UŽ S TEBOU VYDRŽÍM
Oldřich je o rok starší, je mu 68 let. V penzi je už šestnáct roků. Šel do ní brzy, protože celý život pracoval v dole. Ale pracuje stále jako řidič. Proč vlastně hledal ženu na internetové seznamce? Co má za sebou? „No, jen řekni. Přiznej se.“MARIE: „Čtyři manželství.“OLDŘICH: „O tom posledním MARIE: povídej.“
„No jo, to byl úlet. Měl OLDŘICH: jsem ženu o sedmadvacet let mladší. Nechtěl jsem už mít dítě, ona ano, tak se to nějak přihodilo. Kamarádi mi klepali na rameno, ale já byl z toho rozhozený. Už jsem se na dítě necítil. No, jak to mohlo skončit? Odešla i s potomkem, zůstal jsem sám. Stal jsem se obezřetnějším.“„Ale inzerát sis dal.“MARIE:
„Nechtěl jsem žít sám.“OLDŘICH: Problém byl v tom, že se mu ozývaly ženy, které označuje výrazem babky.
„Vím, že nejsem žádný Adonis, ale hledal jsem ženu, která se mi bude líbit. Aby měla šmrnc. Takovou, se kterou bych se nestyděl někam jít. Jenže odepisovaly babky. Psaly divné věci. Jedna mi poslala fotku svého domku s vysvětlením, že ho už přepsala na mladé. Nechápal jsem, proč mi to píše. Další mi na prvním rande popsala všechny nemoci své, svých známých a příbuzných.“
Oldřich umí vařit a rezolutně odmítá, že by ženu hledal kvůli tomu, aby se o něj měl kdo starat. „Chtěl jsem ženu, se kterou bych mohl mluvit a někam jít.“
S Marií si nechali každý svůj byt. Přesto se tak často navštěvují, až mají pocit, že žijí spolu. Ale shodují se, že když se mají navzájem tak akorát, je dobré mít kam odejít. Protože pustit si někoho do života ve věku kolem šedesátky, to není jen tak.
„Samozřejmě zpočátku MARIE: nebylo vše jednoduché. Došlo mi, že některé požadavky musím přehodnotit, v něčem své myšlení změnit. Kolikrát když se v něčem neshodneme, Olda řekne: A já už to s tebou vydržím. Umíme neshody obrátit v legraci. Říkám si totiž, vždyť je nám oběma tolik let, máme tolik zkušeností, tak proč si ty poslední roky kazit. Copak víme, kolik nám jich ještě zbývá? Ale říkejte si to, když vás ten druhý zrovna naštve.“
„Tak až zase budeme OLDŘICH: ve při, řeknu: Vzpomeň si, kolik roků nám ještě zbývá, jo?“
„No počkej, mému tatínkovi MARIE: je dvaadevadesát.“
Tak jak je to? Je seznamování ve vyšším věku těžší než třeba ve třiceti?
„Je nesnadné, ale nevím, MARIE: jestli těžší než v mládí. Mám kolegyně, kamarádky, kterým je kolem třiceti a nemůžou najít partnera, se kterým by mohly založit rodinu. Tak myslím, že pro nás starší ženy je to snazší, protože už neřešíme, jestli to bude partner na celý život, jestli bude dobrý otec a tak. Prostě jen chceme najít někoho, s kým si třeba ještě ve zbytku života splníme nějaké sny a prožijeme něco pěkného.“
„Je to snazší i těžší. OLDŘICH: Máte už zkušenosti, takže jste opatrní a dovedete si představit ty případné špatné konce. Takže si pořád říkáte: Ale ale, pozor.“
Ale zatím dobrý. Oldřich díky Marii poznal Francii, začal chodit na koncerty. Marie díky němu začala jezdit na kole. A má s kým cestovat. Protože i když je značně samostatná, řídí auto a umí si zabookovat přes internet nocleh kdekoli na světě, ví, že i když se ocitnete na nejkrásnějších místech, je špatné, když vedle sebe nemáte nikoho, komu můžete říct: Podívej, to je krása, že?
„Vždycky když mě Olda MARIE: vytočí, začnu si vypočítávat jeho plusy. A v tom, co já v životě upřednostňuju, je těch plusů hodně.“
LHALA JSEM O VĚKU
Kdo se rozhodne hledat muže či ženu kolem šedesátky a výš, projde těmito fázemi: zvědavost, rozčarování, naštvání, rezignace. Statečné ženy procházejí těmito fázemi několikrát pořád dokola s vírou, že někde určitě žije muž, který nehledá partnerku jen proto, aby mu měl kdo prát a vařit, ale chce zbytek života trávit cestováním a kulturou. Stateční muži procházejí těmito fázemi několikrát pořád dokola s vírou, že někde existuje partnerka, která mu bude s radostí prát a vařit a nebude ho nutit k opaku, tedy aby zbytek život trávil cestováním a vycházkami za kulturou. Kdo si v tom udělá jasno a z devadesáti procent sleví ze svých představ o tom, jak by měl vypadat ideální protějšek, nedá na narážky dětí a vnuků, že se babička či děda zbláznili, může doufat, že konec života neprožije jako single.
Komu předešlé věty připadají příliš cynické, může číst dál, máme tady třetí nadějeplný případ.
VŽDYŤ JE NÁM OBĚMA TOLIK LET, MÁME TOLIK ZKUŠENOSTÍ, TAK PROČ SI TY POSLEDNÍ ROKY KAZIT. COPAK VÍME, KOLIK NÁM JICH ZBÝVÁ?
„Někdy to bylo tak strašné, až jsem si říkala, že s tím člověkem snad ani nebudu schopná vydržet, než dopiju dvě deci vína,“popisuje Eliška Psíková pokusy o seznámení. Je rozvedená, má za sebou pětiletý vztah. Jenže přítel žil v Čechách, ona v Ostravě. Dlouhá vzdálenost, málo času a hodně povinností způsobily, že se rozešli. „Představa, že bych už dál žila jen sama, byla deprimující. Děti mají rodiny, své životy, nechci je zatěžovat. Chtěla jsem najít někoho, s kým bych si mohla vyjít, povídat si.“
Zkusila seznamku, ale narazila na problém, který mnoho žen vyššího věku odrazuje. „Muži chtějí mladší ženy, tak to prostě je. Přiznávám, že jsem švindlovala. Lidé mi říkají, že vypadám mladší, tak jsem toho využívala a věk nepřiznávala. Když se seznamujete s někým osobně, je to jiné. Fyzický vzhled hraje roli. Pokud vás člověk zaujme, potom nepátráte, kolik mu přesně je. Ale když napíšete v seznamce, že je vám šestašedesát, žádný stejně starý muž o vás nezavadí. Takové inzeráty prostě muži předem zavrhují.“
Seznamku považuje za přirozený způsob, jak v tomhle věku hledat partnera. Je dáma pragmatická: Kde jinde? Jak? To mám říct na ulici cizímu muži, že se mi líbí a jestli by se mnou nešel na kávu? Jednou z možností je, že vás s někým zkontaktují známí, pokud vědí o někom, kdo je sám a taky hledá partnera. Druhou je seznamka.“
Vybrala si seznamku eDarling, která je placená a lidé v ní vyplňují poměrně obsáhlý dotazník, v němž si můžou třeba zadat, v jaké vzdálenosti od bydliště partnera hledají. A pak dostávají tipy na protějšky, s nimž se v představách a požadavcích co nejvíc shodují. Tak se Eliška Psíková dostala do kontaktu s Alešem Zimou. Je dvakrát rozvedený, z Prahy se odstěhoval za prací do Opavy. Začal nový život a zkoušel najít i nový vztah.
„Dali jsme si schůzku na hlavním nádraží v Ostravě. Šli jsme do nedaleké restaurace, byla dost příšerná. Od začátku ale bylo jasné, že tohle je jiný případ a že s ním si ta dvě deci vína vypiju ráda,“říká Eliška.
„Byla to moje první zkušenost se seznamkou a nevěděl jsem, co můžu čekat,“vysvětluje Aleš. „Tušil jsem, že se většina seznamujících dělá lepšími. Po zklamání z předešlého vztahu jsem byl opatrný a ani moc nevěřil, že by se mi podařilo potkat ženu, se kterou si budu rozumět. Jenže Eliška mi byla hned moc sympatická.“
Už při první schůzce zjistili, že mají hodně společných zájmů, že rádi cestují, poznávají nová místa. Povalování na pláži u moře jim moc neříká, mají rádi výlety do Prahy. Najednou nebylo důležité, kolik komu je nebo že je Aleš o dva roky mladší. Oba jsou poněkud nedůvěřiví, a proto už nedoufali, že do jejich životů vstoupí láska.
IDEÁL NENAJDETE
Je to láska, když se lidé seznámí po šedesátce? Nebo spíš pragmatické přátelství?
„Není to tak ztřeštěné ELIŠKA: jako se zamilovat ve dvaceti.“
„To asi ne. V mládí jste plní ALEŠ: ideálů, ale teď si už uvědomujete, že nikdy nemůžete najít člověka bez chyb.“
„Ale pořád jsi mi tehdy ELIŠKA: psal esemesky. Než jsi dojel domů do Opavy, přišlo jich pět. A často jsi volal.“
„Pořád si voláme. Nejsem ALEŠ: v Ostravě denně, takže když se nevidíme, voláme si minimálně jednou večer. Prostě jsme si sedli. Někdy si uvědomujeme, že najednou myslíme na stejnou věc, řešíme věci podobně. Někdy nás to až překvapí.“
Od schůzky na nádraží uplynulo pět let. Procestovali Česko, byli na Madeiře, na Islandu, plánují další cesty. „Možná kdybychom seděli doma, lezli bychom si na nervy. Ale my máme tolik zážitků a podnětů, že si pořád máme o čem povídat. Společné zážitky jsou důležité, na těch se dá vztah stavět,“přemítá Eliška.
K nim patří výlety na kolech i nakupování. Aleš: „Například dřív jsem netušil, jak dlouho může ženě v obchodě trvat výběr noční košile.“
Měli štěstí, že jim fandí i jejich blízcí. Když jedou do Prahy, setkávají se s Alešovou dcerou, rovněž Eliščiny dcery Aleše přijaly.
Shodují se, že by se lidé neměli bát hledat partnera přes seznamku.
„Každý, kdo zkusí někoho ALEŠ: hledat, by měl být připravený na zklamání. Starší člověk už není tak flexibilní, nezmění se, nezlepší se. Ideál nikdy nenajde.“
„Neseme si své zlozvyky, ELIŠKA: návyky, kus svého života. Ale když se podaří najít společné zájmy a hodnoty, je to pak pěkné. A čím je člověk starší, uvědomuje si, jak je život bez opory těžký. Stačí malý zdravotní problém, a když jste sami, nikdo vám ani nepodá čaj.“
A další shoda. Mají jasno v tom, že na penzi je třeba se připravit. Protože rádi cestují a chodí za kulturou, dobře vědí, jak je důležité mít našetřeno nebo stále pracovat. „Já zatím dělám na plný úvazek, Eliška učí angličtinu, a to jsou předpoklady pro to, abychom byli schopni si zážitky dopřát,“říká Aleš.