Jana Koubková opět přesvědčuje, že je jedinečným úkazem

Janě Koubkové táhne na dvaasedmdesát, což v tomto konkrétním případě není porušení bontonu, který velí věk ženy neprozradit. Koubková se totiž k sedmi křížkům v bookletu své aktuální desky A tak si jdu... „přiznává“ s tím, že „na těle a na duchu není vždycky ejchuchu“.

Do skoku však může být těm, kteří si jejích dvanáct nových písniček pustí. Předně je potřeba se oprostit od sice často potřebného, leč většinou naprosto nevýstižného škatulkování. Ano, Koubková je formálně jazzovou zpěvačkou, proslavila se k tomu ještě více skatováním než obyčejným zpěvem. Její aktuální deska je však více než čímkoliv jiným dílem písničkářky.

Od jazzu po rock

Soubor nových písniček Jany Koubkové je tak pestrý, že prostý výpis žánrových zařazení jednotlivých skladeb by zabral odstavec a ještě by nejspíš zůstal neúplný a nepřesný. A ono vlastně ani není důležité, že se tu míchají jazzové nálady s blues, šansony s kompozicemi, za Pestrá dvanáctka písniček jejichž dynamiku by se nemuseli stydět ani leckteří rockeři. V tomhle směru je vyloženou lahůdkou varhanové sólo Ondřeje Kabrny ve skladbě Vrátek nebo celá instrumentace písní Země se třese či Tvá pýcha mě míchá.

Škeble a utopenci

Jana Koubková v podstatě ideově navazuje na svou předloňskou desku Smrt standardizmu. Zpěvačka se tu představuje také jako zdatná textařka, až na výjimky si zde slova napsala všude sama.

A je čirá radost se do textů zaposlouchat. Ať už je to závěrečná bluesová úvaha nad škeblemi, utopenci, octem a cibulí nebo dobově trefné verše. Mezi ně rozhodně patří text písně Země se třese, kde Koubková zpívá, že „sociální sítě / chytí si tě chtíce / ukrást tvoji duši / to se jaksi sluší“nebo „Alzheimer nás straší / co je dneska dražší / život nebo prachy / vyděláš si taky“. Zpěvačka se kupodivu méně zabývá vlastním věkem než dva roky starou deskou, ale platí, že o čemkoliv zpívá, činí tak s humorem.

Samozřejmě tu jsou skladby, které Koubková s kytaristou Romanem Hampacherem, bubeníkem Janem Červenkou a dalšími členy její doprovodné kapely dopracovali do podoby, která bude nejvíce konvenovat právě jazzovým fanouškům. Nic to však nemění na tom, že většina desky A tak si jdu... je přístupná každému, kdo ocení dobrou muziku napříč žánry a chytré, byť třeba ne úplně dokonalé rýmy.

Janě Koubkové jsou škatulky malé. Kdo by od jejího alba čekal čistý jazz, bude zklamaný. Tím více však deska A tak si jdu... potěší žánrově méně vyhraněné posluchače.

A tak si jdu...