Pražský Maigret bojoval s galerkou i Státní bezpečností

Sudičky nad kolébkou Karla Kalivody, který se narodil před sto lety, rozhodně neprorokovaly, že se stane policistou a elitním vyšetřovatelem. Jako šikovný a kvalifikovaný řemeslník své mládí prožil v otcově klempířské dílně. Policistou se stal v devětadvaceti letech, na podzim roku 1945, kriminalistiku tehdy znal hlavně ze soudniček a sešitů detektivek.

Komunisté se pomalu drali k moci, v červnu 1945 také definitivně zanikla policie a četnictvo, které se proměnily ve Sbor národní bezpečnosti (SNB). První Kalivodovou štací v jeho službě v SNB se stala Oblastní kriminální úřadovna v Mladé Boleslavi na začátku roku 1946.

V té době měl jako kriminální čekatel k velkým případům ještě hodně daleko, nastoupil tam jako telefonista, pak postoupil na pozici šoféra výjezdové skupiny. Ve skutečného detektiva se proměnil v politicky temné době po únoru 1948. Kariéra se mu slibně rozjela i díky jeho příslušnosti ke komunistické straně, podle pamětníků však byl zdatným profesionálem, nikoli bezohledným kariéristou a zůstával slušným člověkem.

„K případům přistupuje jako šachista, rozpoznává jejich podstatné znaky. Je dobrý psycholog, taktik i stratég,“konstatuje Kalivodovo osobní hodnocení z roku 1949 od jeho nadřízených v Mladé Boleslavi. O rok později již v metropoli šéfoval IV. oddělení Národní bezpečnosti, tedy pražské kriminálce.

Ze známých případů v té době proslula kauza zvaná Mědirytina. Gang šikovných padělatelů na přelomu 40. a 50. let totiž rozjel v centru Prahy tiskařskou dílnu na padělky potravinových lístků. Kriminalistům se v Maislově ulici podařilo odhalit tiskárnu, hromadu lístků nachystaných do oběhu a pozatýkat podezřelé.

Chybělo však to nejdůležitější, odhalit matrici, tedy předlohu tiskařských štočků. Tu Kalivoda díky záblesku intuice nalezl skrytou ve vizitce přišroubované na domovních dveřích. „Za případ Mědirytina dostal od ministra národní bezpečnosti pochvalu a odměnu tři tisíce korun,“uvedl historik Martin Kučera.

Na jaře 1951 Prahu vzrušila zpráva o rozřezaném ženském trupu, který v balíku uvázl na česlech v Klecánkách u Prahy. Kalivodovu týmu se záhy podařilo oběť identifikovat jako Hertu Černínovou, která zmizela 17. dubna 1951 poté, co v bance Na Příkopech vyzvedla 67 000 korun.

Kriminálka dokázala během dvou dnů vytipovat možného pachatele, účetního Martina Šmída, který s Černínovou pracoval v karlínském podniku Obnova. „Šmíd oběť ubil údery kilovým závažím do hlavy a poté jí zasadil pět bodných ran nůžkami do srdeční krajiny,“vzpomínal major Jaroslav Zahrádka, jeden z tehdejších vyšetřovatelů.

Šmíd oběť zavraždil v bytě své milenky, pak ji ve vaně rozřezal, zabalil do balíků a hodil do Vltavy. Během vyšetřování kriminalisté také přišli na Šmídovu zpronevěru několika milionů korun, které propil a utratil s milenkami. Soud vraha poslal na šibenici, jeho milenka dostala deset let.

Případ Otýlie Vranská

Kriminalisté se v souvislosti s případem Černínová pokusili znovu otevřít také nejznámější pomník pražské kriminálky, nevyjasněnou vraždu Otýlie Vranské z roku 1933. Zabiják její trup tehdy rozporcoval a poslal ve dvou kufrech v rychlících do Bratislavy a Košic. Ani Kalivodovi se ovšem případ Vranské nepodařilo uzavřít.

Vytvořil však analýzu případu a porovnal ho s postupem použitým při pátrání po vrahovi Černínové. A ke svým předchůdcům z 30. let byl hodně kritický. „Útvary pracovaly na tak závažném případě, jako je vražda, naprosto izolovaně,“vytýkal jim mimo jiné Kalivoda.

Další proslulé torzo, tentokrát mužské, Vltava vydala na jaře 1968. První část skládačky, balík s hýžděmi, vylovil plavčík 25. května ve Žlutých lázních v centru Prahy. Další díly následovaly, vraha policisté dopadli v září, šlo o muže, který svou oběť ubodal ze sexuálních důvodů.

Kauzu rozčtvrcené ženy z Vltavy, výbuch v centru Prahy a desítky dalších kauz vyřešila pražská kriminálka v éře, kdy jí šéfoval plukovník Karel Kalivoda, přezdívaný pražský Maigret. Proslulý detektiv začínal v Mladé Boleslavi.

Raketová kariéra a pád

Úspěchy v čele pražské mordparty Kalivodu katapultovaly v roce 1952 až na čelo republikové kriminálky. Na téhle pozici vydržel 14 let. Vaz mu zlomila neochota vyšetřovat některé ožehavé případy podle vnucených politických not.

Šlo například o záhadnou smrt Jindřicha Veselého, bývalého šéfa Státní bezpečnosti, anebo o pozapomenutý případ prvního výbuchu na Staroměstském náměstí 7. listopadu 1962. Nastražená výbušnina na oslavě výročí ruské říjnové revoluce tehdy zranila několik lidí, jeden na následky zranění později zemřel.

Případ tehdy z Kalivodova podnětu vyšetřovala kriminální služba, nikoli Státní bezpečnost. „Což bylo rozhodnutí do té doby politicky nemyslitelné,“uvedl historik Jan Frolík. Vyšetřování exploze však skončilo až po letech, kdy byl plukovník Kalivoda již v penzi.

Další ze série ožehavých případů představovalo přepadení kurzovního auta svážejícího tržby v Čakovicích v roce 1966. Tehdy v pytlích zmizelo více než 800 tisíc korun, tedy částka na svou dobu obrovská. Pro Kalivodu i toto pátrání skončilo bezvýsledně.

Možného lupiče však označil. „Lze ho hledat na poli domácí zpravodajské služby. Peníze skončily v neutrální cizině,“naznačil Kalivoda možný podíl Státní bezpečnosti na loupeži. A všemocná politická policie se mu pomstila. Provedla několik jeho lustrací a postarala se, že v roce 1966 byl vyhozen z republikového postu a nuceně se vrátil do čela pražské kriminálky. „Byl to vzdělaný člověk, prostý dogmatismu, vždy připravený k diskusi,“charakterizovali jej jeho podřízení. Kalivodu jeho šéfové poslali do penze na začátku roku 1976, zakázali mu i psát a publikovat, což byla další z řady jeho oblíbených aktivit. Zemřel v roce 1980. O jeho úmrtí nevyšel ani malý nekrolog. U policie dlouhá léta sloužil i jeho syn, přezdívaný kolegy „mladej Kalivoda“.

K případům přistupuje jako šachista, rozpoznává jejich podstatné znaky. Je dobrý psycholog i stratég.