SPORT není spravedlivý. No a co?

Olympiáda v Riu se klaněla plavci Phelpsovi a sprinteru Boltovi. Čím jsou tihle supermani tak výjimeční? Zdaleka za tím nejsou jen svaly.

ALUKÁŠ HRON merický plavec Michael Phelps získal před pár dny v Riu svou 23. zlatou olympijskou medaili. Jamajský sprinter Usain Bolt na stejném místě postupně vybojoval své sedmé, osmé a deváté zlato v kariéře.

Oba to jsou smrtelníci. Taky znají bolest, smutek, porážku. Přesto se jim teď svět klaní jako nadlidem.

K senzačním výkonům jim přitom nepomohly jen nazvedané činky a šťastně poděděné geny. Aby někdo kraloval současnému sportu, musí mít pořádně vytrénovanou i psychiku. Jak si uklidit v hlavě, aby z vás mohl vyrůst šampion, o tom magazínu Víkend DNES vyprávěl sportovní psycholog Jiří Šlédr, který českým sportovcům pomáhal i přímo v Riu. Čím se liší supermani typu Phelpse a Bolta od obyčejných sportovců? Mají předem připravenou psychiku na podmínky soutěže a dokážou se aktuálně srovnat s nepředpokládanými okolnostmi. Znají dobře soupeře a vědí, jak s nimi soutěžit, jakou závodní psychotaktiku nastavit. Jsou výjimeční i v přípravě na výkon v posledních minutách před startem. Vědí, jaké činnosti udělat a kolik času potřebují na jejich realizaci těsně před výkonem. Znají metody, jak se dostat z nepříznivého psychického stavu a znovu se optimálně nastartovat na kvalitní výkon. A to vše dokážou často úspěšně zopakovat. Poznáte na sportovci už při vstupu na hřiště, že má v sobě vlastnosti šampiona? Většinou poznám, kdo je lépe připravený. Jestliže někdo vstupuje s příliš předkloněnou hlavou, nechává ji dole, pak jeho výraz vyzařuje defenzivu. Ten člověk si nevěří. Stejné to je při fotbale u penalt. Když k nim fotbalista kráčí frekvenčně stejnými kroky nebo mu ruce visí nepřirozeně, je to jasný signál: Něco není v pořádku. Samozřejmě že to nakonec nějak může trefit, ale psychicky není dobře připraven. Zatímco… ... zatímco když vidíte Phelpse, tak k bazénu kráčí s hlavou nahoře. Jde narovnaný, září z něj: „Já vám to jdu ukázat.“ Opravdu to hraje takovou roli? Každý sportovec by se měl naučit se sebou pracovat. Pokud jste v psychické nepohodě, pak se vám mechanizují činnosti, které oslabují kreativitu, variabilitu. Sportovec se pro soupeře stává čitelnější. Krok šampiona zdobil i českého judistu Krpálka, který vybojoval zlato. Taky jste z něj dopředu cítil pozitivní sílu? Bezesporu. Do téhle psychické pohody ho dostal trenér. Přesně věděl, jak je potřeba se k němu chovat, aby ho správně naladil. Ony existují dvě rozdílné motivace. První zní: „Chci něco sám dokázat.“Záležitosti typu mrtvého kamaráda, kterému Krpálek triumf věnoval, pak zůstávají v pozadí. Sportovec se stará hlavně o to, jak výkon procesně zvládnout. Druhou motivací je, když se něco jako Sportovci se musí vyrovnat s tím, že jsou nuceni ukázat svůj výkon právě tady a teď. Ne jindy. Ozve se startovací zařízení a oni mají minutu na to, aby se předvedli. Na to se připravovali čtyři roky. ta vzpomínka na kamaráda dostane do popředí sportovcova uvažování. Pak to bývá obvykle svízel. Proč? Výkonová motivace je vágní, nepoužitelná. Musíte permanentně studovat, jakou psychotaktiku je třeba proti soupeřům použít. U Krpálka bylo důležité, že měl vzpomínku na kamaráda ukrytou někde vzadu jako pomocnou energetickou zásobu, ale samu o sobě ji neměl jako cíl boje. Protože pak by hrozilo, že by byl přemotivovaný? Ano, chtít vyhrát až moc, to doopravdy může být problém. Pokud to ze sportovce cítím, musím ho jako sportovní psycholog odvést do jiné činnosti. Jak? Začnu se například ptát: „Jak se dneska cítíš? Co nohy? Hlava? Máš rozhýbané prsty?“Tím mu spravuji smyslové vnímání. 98,5 % lidí dokáže mít v hlavě pouze jednu hlavní činnost, druhá se mu tam už nedostane. S tím se dá pracovat, mohu mu tu špatnou mentální činnost zablokovat. Přemotivovaného sportovce asi nemůžete uklidňovat tím, že o nic nejde. To by na olympiádě byla hloupost. Pokud mi řekne, že strašně moc chce, odpovím otázkou: „Fajn. A co tě na tom baví?“V ten moment o tom začne vyprávět, probere všechny detaily svého vyhlíženého výkonu. A v podstatě si ho už tím v předstihu prožije. Může jít do soutěže uklidněný a starat se jen o svůj výkon. Ono hodně pomáhá, když si sportovec svůj výkon dopředu představuje. Stejně je trochu zvláštní, když si sportovci stěžují, že se jim nevedlo kvůli hlavě. Copak by mohl stejně mluvit třeba pekař, kdyby se mu nepovedly rohlíky? Jenže ono to opravdu není to samé. U pekaře není časový stres tak veliký. Nikdo ho nenutí, aby jeho chleby měly do milimetru stejný tvar – tahle přesnost je přitom ve sportu nezbytná. A nesetká se s odporem od druhých, kteří by se snažili mu dílo zkazit – jako

vidět Hingisová: Mám tam soupeřku, která je tak blízko, že to vlastně nemám kam lépe zahrát. Nejlepší varianta je ji trefit. Takže čí to byla fakticky chyba? Diskutabilní... Přestože následná reakce Hingisové určitě mohla být lepší. faktorem. Pokusím se ho držet. Nikdy nevíte, co se přihodí. I Boltovi se může při závodě něco stát. v případě protivníků na hřišti. Sportovec taky musí projít jak tréninkovým, tak závodním procesem, mezi kterými panuje výrazný rozdíl v podílu psychiky. Pokud budu někoho trénovat, pak jeho psychiku v přípravě zatížím zhruba mezi 15–30 %. Kdežto v závodě funguje emocionální stres i další nepříznivé faktory. to ne vždy musí znamenat medaili. Takhle to bral moderní pětibojař Svoboda. Na minulé olympiádě sice vyhrál a teď skončil až devátý, ale i tak byl spokojený. Prý ze sebe vymáčkl maximum. Nebo zrovna budu mít svůj den D, jak sportovci často říkají. Dá se nějak načasovat? Když jsem to viděl, vzpomněl jsem si na slova hokejového trenéra Růžičky: Dobrý hokejista prý nemůže být až moc hodný. Platí to o všech sportovcích? Prokázal zdravý postoj, sebereflexi. Do budoucna se mu to vyplatí, nebude touhle zkušeností stresován. Považuji za velkou věc, jakmile ve svém výkonu prodáte, co můžete. Jako v případě našich plážových volejbalistek, které se do Ria dostaly na poslední chvíli, Jako když na francouzského tyčkaře Lavillenieho brazilští fanoušci bučeli, až se rozbrečel. Mluví se o tom, že ladění formy by mělo probíhat především ve 28 plus dvou dnech. Tak dlouho obyčejně trvá přesně dodržované zatěžování psychických a fyziologických funkcí. Někdy je ale potřeba včas ubrat, abych mohl za chvíli přidat. Sportovci s vyladěnou formou někdy den před soutěží popisují stav, jako kdyby cítili trávu růst. Jakmile sportovec takto ucítí, že mu absolutně všechno jde, má okamžitě sbalit trénink, na všechno se vykašlat a jen relaxovat. Pokud by chtěl dál trénovat, tak se dost možná druhý den vzbudí a v soutěži mu nepůjde vůbec nic. Využil by své předpoklady v nesprávný okamžik. Třeba. Nebo může hrát roli množství kvalitních soupeřů. Jelikož v soutěži je podíl psychiky zhruba 40–60 %, tak rozdíl mezi tréninkem a soutěží může být až 45 %! Sportovci to mají těžké i z jiného důvodu: musí se vyrovnat s tím, že jsou svůj výkon nuceni ukázat právě tady a teď. Ne jindy. Ozve se startovací zařízení a oni mají minutu na to, aby se předvedli. Představte si, že jen kvůli těmhle pár vteřinám jste se připravovali čtyři roky. Postavíte se na start, vystartujete dřív a máte po závodě. Nebo jste moderní pětibojař, který si vylosuje špatného koně, zvíře vás před překážkou shodí a čtyřletá příprava byla rázem k ničemu. I proto je dobré se naučit, že sport může být nespravedlivý. Na psychologických tenisových kempech připravujeme svěřence s pomocí tzv. nespravedlivé hry. Místo dvou podání mají jen jedno. Pokud jim míček spadne na lajnu, tak jde na rozdíl od běžného zápasu o aut. Jakmile míč „prasátkem“otřou o pásku, prohráli celý zápas. Za jakéhokoli stavu. Sportovec musí umět pracovat s pocitem křivdy, aby mu nepokazila následný výkon. Z mého pohledu je nejdůležitější schopností dostat ze sebe kvalitativně to nejlepší, přestože Sportovec musí být agresivní, ale nesmí být agresivní vůči druhým. Nesmí být zlý. I tak je totiž potom Sportovec musí být agresivní, ale nesmí být agresivní vůči druhým. Nesmí být zlý. I tak je totiž potom pro soupeře snáze čitelný. měly nulový čas na přípravu, a přesto to herně do značné míry zvládly. Nebo jako u tenistky Kvitové, kterou zastavil až fantastický výkon soupeřky. Líbily se mi i výkony našich tenisových deblů. pro soupeře snáze čitelný. Měl by být agresivní v pozitivním smyslu. To znamená: „Mám hodně energie, dokážu být kreativní, ukázat sílu a nadvládu. Učte se, jste mými žáky.“Říkat si místo toho jen – „jdu po tobě?“To nepomůže. Jeden z nich už mířil do finále, kdyby Švýcarka Hingisová v poslední chvíli netrefila Hlaváčkovou míčkem do oka. Nebyla to od ní taky psychologická hra? Něco jako: Se mnou si nezahrávej! Vidíte. A další hokejový trenér Hadamczik přitom tvrdil, že soupeře musíte nenávidět. Stejně je tohle ladění psychiky záhada. Chápu jej u tenistů, kde je velká variabilita hry. Ale jak vysvětlit, když na hlavu svádí neúspěch veslař, který se přece mechanicky opírá do vesel, ať už má dobrý, nebo mrzutý den? To striktně odmítám. Neumím si představit, že bych Bolta jako soupeře miloval. Vlastně si neumím představit ani to, jak bych se proti někomu neporazitelnému motivoval. Nemyslím, že by Hingisová chtěla Hlaváčkovou trefit přímo do oka, nanejvýš ji mínila ranou na tělo vyvést z konceptu. Takhle někoho napálit, to se v tenisu zkrátka stává. Kolikrát to udělal třeba Lendl! Zkuste si představit, jak to mohla Není to tak jednoduché – emoce nabourávají svalovou koordinaci a načasování. Pokud se při závodě budu bát, svaly ztuhnou. Potřebuji odbourat negativní emocionální složku. I u veslaře tedy může dojít buď k diskoordinaci obou paží – jedna dělá o pár tisícin něco dřív než druhá – nebo se stane, že neumí nastavit list vesla ve správnou chvíli – dělá kratší či delší pohyb. Jenže pokud jde o atletiku, každý soutěží sám za sebe. Bolt běží, já také. Nepřekáží mi. Mám vlastní překážku jen sám v sobě. Bolt

bude nanejvýš mým motivačním

Takže to nemá co dělat s názorem, že Kvitová je prostě jen typickou ukázkou labilnějšího ženského tenisu? vteřin. Koncentrace pozornosti se jinak standardně udrží 20–22 vteřin. Když biatlonisté nastřílí do 22 vteřin, tak téměř nechybují, pokud to tedy v tréninku umějí. Jakmile tuto dobu přesáhnou, pak poslední výstřel bývá většinou chybný. Tenista z hodiny sedm minut hraje, padesát tři ne. Musí někde nabírat síly. Když jste i při pauzách hlavou ve výkonu, je to, jako byste jel stovkou na trojku. Spotřeba energie je pak vysoká a mimo reálný výkon. Tenisové zápasy se ve skutečnosti rozhodují mezi výměnami, kdy si dobíjíte baterky. Vůbec ne. Já bych ostatně chlapy s ženami ve sportovní psychice vůbec nesrovnával. Ono jde svým způsobem opravdu o úplně jiný živočišný druh. Žena permanentně pracuje se všemi informacemi najednou. Muž škatulkuje. Což neznamená, že něco z toho je lepší – žena sice bude mít na hřišti v hlavě i nákupy, ale třeba jí právě to pomůže zrelaxovat od soutěžního prostředí. Zrovna u Kvitové se říká, že chvíli hraje bravurně, pak kazí i triviální údery. Proč? Vyvinuli jsme speciální analýzu tenisových zápasů zvanou Break2win, kterou využívají čeští i zahraniční tenisté. Podle ní jsme zkoumali desítky zápasů Kvitové a přišli na zajímavou věc. V momentě, kdy jí to jde, snaží se ještě přidat. Jenže sportovec má všechny věci dělat zhruba na 85 % psychiky, má si ponechávat rezervu na věci, které bude muset řešit navíc. Petra to zřejmě pustí naplno, jede na 100 %. Pár bodů tak odehraje, ale natolik jí to vysaje energii, že potom jede hrozně dlouho dolů. l.hron@mfdnes.cz Jenže touláním myšlenek přece hrozí i ztráta koncentrace, ne? Jako když se Kvitová teď na olympiádě usmála do publika – hned ztratila několik výměn. Francouzský tyčkař Lavillenie Když takhle pomyslíte na něco jiného, pak potřebujete minimálně osm vteřin, abyste se vrátil do normálu. Dvě a půl vteřiny mozek pracuje s předchozí informací, stejný čas se dostáváte do stavu nula, zhruba tři vteřiny se pak připravujete na to nové. Proto mají tenisté mezi prvním a druhým podáním devět až deset jít v mysli do jiného než soutěžního prostředí a přejít k tzv. času činností – to je nutná příprava, abych mohl hrát další bod. Proč je tak nutné odpoutat se v mysli na chvíli od soutěžního prostředí? Petra Kvitová Protože pokud jste v něm hlavou permanentně, bere vám to energii. INZERCE