Volební šmejdi
Petra Suchomela, vedoucího reportérů MF DNES
Ž e slibem neurazíš a v předvolební kampani už vůbec ne, je věc mnohokrát vyzkoušená, ověřená a známá. Málokdo však sebere odvahu jít v experimentu ještě dál a slibuje něco, co vůbec není, staví věž, která už stojí, zastavuje vlak, který nejede. Jinými slovy: nechá si na poutače velkými písmeny natisknout, že je blb, případně že se o přízeň blbů uchází.
Jakákoli třetí možnost se těžko hledá u kandidátů, kteří jdou do voleb se závazkem, že zastaví invazi muslimů do kraje, kde muslima nikdy nikdo neviděl. Na malebném pomezí Čech a Moravy dokonce kandidáti jednoho hnutí slibovali, že „zabrání islamizaci Vysočiny“. Heslo později stáhli, zřejmě jim došlo, jak moc je tupé. Polemizovat s ním lze výhradně cimrmanovskou otázkou: „Člověče, byl jste někdy na Vysočině?“
Kandidáti z plakátu tam prokazatelně byli, a tak se buď pomátli, nebo mezi pomatenci „ucítili trh“, tedy kupce, jimž mohou výměnou za obálku s hlasem prodat nesmysl. S voliči je to podobný kšeft, jako když šmejdi vnucují důchodcům polštář proti infarktu, mluvící papiňák či vysavač s integrovaným soda streamem.
Na Vysočině se muslimských komunit aktuálně vyskytuje zhruba stejně jako činných sopek, mořských přístavů či vysokohorských osad, s muslimy se kraj potýká podobně intenzivně jako s mimozemšťany nebo pandami, islám je tady právě tak běžný jako ložiska zlata pod Chotěboří.
Přesto lze najít jednu indicii ve prospěch inteligence kandidátů z plakátu. Kdyby slibovali, že Velké Dářko zbaví všech medúz či na Humpolecku vztyčí ohrady pro lední medvědy, všichni by se jen smáli. Islamizace však budí hrůzu, tudíž funguje.
Je tedy zjevné, že kandidáti nejsou blbí. S nerozvážností druhých počítají. Je to varianta racionálnější, o to méně však morální. Údajná islamizace chalup na Havlíčkobrodsku totiž patří k těm druhům blbostí, které nejsou plodem oligofrenie, ale strachu. Či spíše úzkosti, neboť ta se nevztahuje k ohraničenému nebezpečí. Bývá projevem neurózy, v níž člověk trpí tím, co není tíživé, bolí ho něco, co prokazatelně nebolí.
Zájemci o veřejné úřady se tedy tak jako šmejdi s matracemi obracejí na úzkostné a vystrašené, nejisté a ztrápené, na ty, jimž se svět jeví nepřehledný a málo předvídatelný, aby jim předhodili viníka, smyšleného původce jejich zmatku: komunitu, jež v kraji nežije a nejezdí tam ani na dovolenou. Cenou za uklidnění je volební hlas, inkasuje ji člověk, který si uvědomuje, že si nechává platit za lež. Za polštářek proti infarktu.
Krutou pravdou, již zákazníkům tají, je, že ve dvoumiliardovém muslimském světě žádnou Vysočinu neznají. Nikdo tam o ní nikdy neslyšel, nikoho tam absolutně netrápí, že v údolí říčky Doubravky nestojí mešita, že na nádraží v Ledči neprodávají falafel, že se v Přibyslavi blbě shání Korán.
Ač Vysočina i Česko prožívají nejklidnější a nejsvobodnější období své historie, světu jsou jejich krásy ukradené. Jedna z nejuzavřenějších zemí Evropy je od světa oddělena spíše zdí lhostejnosti nežli nezvladatelnou invazí cizáků. Ani ti váleční uprchlíci se tady necítí jako doma – bylo to právě srdce Vysočiny, odkud rodina běženců prchala pryč, ač to byli pečlivě vybraní křesťané.
Jediným místem na vrchovině, jež se loni probojovalo do statistiky zahraničních návštěvníků, byla Jihlava – za rok tam přespalo celých devět tisíc turistů! Není to pro metropoli evropského regionu taková lepší nula? Není to jedna z odpovědí, proč Vysočina zůstává i přes svou krásu chudá? Neplatí totéž pro většinu českých regionů? Co s tím udělají kandidáti po volbách?
„Nedopustíme marginalizaci Vysočiny!“K takovému heslu bych se coby rodák rád hlásil. Naplní se tehdy, pokud si místní elity nebudou otevírat obchody s maloměšťáckým strachem a venkovskou blbostí.