Vitrínu už mám plnou, ale... Svým trofejím a olympijské medaili chci ještě přidat další brášky a sestřičky.
Posílen bronzem z Ria vyhlíží Radek Štěpánek další cíl. A má nového parťáka
Když křepčil na olympijských kurtech v Riu a líbal bronzovou medaili, byl Radek Štěpánek na vrcholu blaha. S Lucií Hradeckou uspěli ve smíšené čtyřhře a on svými slovy „skákal tak vysoko jako nikdy“. Ale když už se člověk cítí dobře, proč si neposkočit znovu?
Byť mu 27. listopadu bude 38 let, tenisový bavič a nezmar hledí jediným směrem. Kupředu.
„Klepu na první stovku v singlu. Po olympiádě jsem slíbil, že se uvidíme v Českém domě v Tokiu 2020. A taky mám před sebou novou výzvu ve čtyřhře,“říká o spolupráci s Vaskem Pospisilem, Kanaďanem s českými předky.
Po Riu a US Open se krátce dostal domů. Těšilo ho, jak úspěch z Brazílie stále rezonuje. Potkal se s olympijskými kamarády, sledoval semifinále svého oblíbeného Davis Cupu. „V něm se zase ukázalo, že kdo má touhu, může dokázat cokoli,“řekl.
A on sám jí má stále dost.
Rád byste do Tokia na příští letní hry, největší tenisová touha Radka Štěpánka se tedy má splnit za čtyři roky?
Nejlépe příští týden! Má touha je každodenní. Na každém turnaji chci uspět, vyhrát. Tím, že mám už i tuhle krasavici (pohladí olympijský
bronz), je vitrína v nejdůležitějších směrech zaplněná: Davis Cupy, gradslamy, olympiáda. Ale pořád mám touhu hrát dál. Chci přidávat další brášky a sestřičky.
Úspěch z her vám do Ria chyběl. Jste díky němu teď klidnější?
Když sleduju trénink, moc mi klidnější nepřijde. Ba naopak, jsou tam extra koňské síly, které mě ženou, abych se pořád ještě zlepšoval.
Co je další metou? Triumf ve Wimbledonu, ať už jakýkoli?
Ať je, jaký je. Ano, Wimbledon. Ale znáte mě – moc neříkám, po čem jdu, baví mě vás pořád překvapovat. I sebe sama. Proto to radši moc nikam netroubím.
Co vaše touhy životní?
Vím, že jednoho dne nastane konec a uslyšíte ode mě, že budu chtít rodinu. Musí na to přijít správný čas. Prožil jsem si v životě už dost. Jsem opatrnější, uvědomělejší... Ale zároveň si myslím, že když přijde ta pravá, všechna uvědomělost stejně jde stranou. Nechávám to osudu. Ono si to cestu najde.
Připomínáte v tom postoj Jaromíra Jágra, vašeho kamaráda.
Vidíte, že to jde. Že to není žádná nemoc. Lásku ke sportu mám úplně stejnou jako on. A kdy přijde láska životní? Může přijít příští týden, třeba ještě později než u Jarouše.
Probírali jste někdy spolu i tyto věci? Nejeden bývalý Jágrův spoluhráč soudí, že má kariéru tak dlouhou i kvůli tomu, že byl dlouho sám a nemá děti.
Jasně že jsme se bavili i o svých privátních životech. Možná to vyzní blbě, ale ať už se v mém životě dělo cokoli, příjemného nebo nepříjemného, tenis tam pro mě byl vždycky. I když padaly trakaře, tenis mi lásku dal pokaždé, když jsem šel na kurt. Je něčím, co mě neustále naplňovalo; v dobách dobrých i zlých.
Ale univerzální recept to asi není, viďte?
Každý je stavěný jinak. Někdo potřebuje cítit zázemí, že na něj doma čeká žena a má navařeno. My tenisté máme úplně jiný životní styl než hráči z týmových sportů. Hokejisté jsou půl sezony doma a půl na cestách. Ale souhlasím s Jardou, že být s někým jenom proto, abych nebyl sám, to nic neřeší.
Když se vrátíme k tenisu, sám nebudete ve čtyřhře. Jak jste se dal dohromady s Pospisilem?
Vašek za mnou přišel s tím, že hledá parťáka. Na to povídání dorazil hrozně natěšený a plný elánu – to se mi líbilo. Přece jen je odlišný od mých minulých spoluhráčů, aspoň co se týče data narození.
Však vám říkali, že by se k vám mladší dravec mohl hodit.
Nahlížím na to i jako na možné partnerství na dlouhou trať, proto se mi tahle spolupráce líbí. I energie, co z něj vyzařuje; svým posledním parťákům jsem ji dodával spíš já. Z Vaška čiší velká hladovost, elán. Tyhle atributy by nám mohly pomáhat. Taky je skvělé, že můžeme mluvit i stejným jazykem.
A je tu i zvláštní příběh, že?
Má to krásnou historku: když mu bylo devět let, trénoval ho můj táta, na pár měsíců za ním byl v Kanadě. Tehdy mu prý Vašek říkal, že by bylo hezké, kdyby si se mnou jednou zahrál. Pak se potkali i chvíli v Prostějově, když byl Vašek starší. Pouto k Česku má obrovské.
Kruh se teď, zdá se, uzavírá.
Po letech, co proti sobě bojujeme, se postavíme na jednu stranu kurtu. To bude přidaná hodnota.
Kam vás až může dotáhnout?
Půjde nám o nejvyšší mety. O poháry. O grandslamy.
Čím by Pospisil mohl pomoci?
On fantasticky servíruje, má dělový první servis a druhý se nebojí přiriskovat, což je v deblu důležité. Má skvělý return, pohyb na síti i mladickou herní drzost. Za každého stavu bojuje, nikdy neskládá zbraně, je pozitivní do posledního míčku. Když se naše silné stránky spojí, budeme pro soupeře nebezpeční.
Máte plány i v mixu, v němž jste s Lucií Hradeckou uspěl v Riu?
Jsme domluveni na Australian Open. Ona je schopná zabíjet servis i chlapům, nebojí se voleje, žádné rány. Hrálo se mi s ní dobře. A olympiáda mě naučila hrát i do ženy.