Co dál s malým vrahem

Je extrémně nebezpečný. Hlídají ho ve dne v noci. Ale to teď skončí. Jen proto, že mu bude patnáct.

MF DNES - - FRONT PAGE - Artur Janoušek, reportér MF DNES

Vycházky má zakázané, neustále ho hlídají vychovatelé, podle odborníků je totiž extrémně nebezpečný. Čtrnáctiletý Daniel z Teplic, který letos v únoru ubodal spolužačku, žije už půl roku v přísně střeženém oddělení výchovného ústavu v Boleticích. Teplický soud bude v pondělí rozhodovat, co s ním dál.

Právě kvůli němu na jaře zesílily hlasy, aby bylo možné trestat dětské vrahy. Návrh začne brzy řešit Sněmovna.

Podle předsedy teplického soudu Jana Tichého se bude soud zabývat hlavně znaleckým posudkem. Ten zpracoval psychiatr a sexuolog Marek Páv. „Jako znalec jsem vázán mlčenlivostí. Věc objasním při soudním líčení,“sdělil včera Páv. Podle informací MF DNES z posudku vyplývá, že chlapec trpí vážnou sexuální deviací a jeho pohyb na svobodě je velmi rizikový.

Daniel žije ve střeženém pavilonu výchovného ústavu, jemuž se přezdívá dětské vězení. Daniel zde má ještě přísnější režim než ostatní chlapci. A to jsou ve stejném zařízení další tři kluci, kteří někoho zabili nebo se o to pokusili.

Zatímco ostatní chlapci mají obvykle nárok na vycházky nebo víkendové cesty domů a ven může i kluk, který podřezal svou sestru a matku, Daniel nesmí. Na žádost policie. „Ven chodí jen ve skupině s ostatními žáky a pod dohledem vyškoleného vychovatele,“řekl ředitel ústavu Rudolf Jakubec.

Severočeští kriminalisté oficiálně nechtějí případ komentovat, protože jde o nezletilého, anonymně však upozorňují, že chlapec by venku představoval příliš vysoké riziko pro společnost. Proto je nutné, aby ho vychovatelé hlídali ve dne v noci.

Daniel žije v pokoji, ve kterém je jen železná postel. Nic dalšího. „Žáci nemají na pokojích nic, co by mohli použít jako zbraň proti někomu jinému nebo čím by mohli poškozovat sebe,“vysvětluje ředitel Jakubec. Umyvadlo je z nerezu, aby se zbraní nemohl stát střep z keramiky. Na chodbách jsou okna s nerozbitnými skly. Na chlapce dohlížejí vychovatelé, při vyučování sedí vedle pedagoga i urostlý asistent, aby zjednal pořádek.

Je otázka, co bude s Danielem dál. Na uzavřeném oddělení může být jen do patnáctých narozenin, což bude na konci října, nebo do ukončení školní docházky, tedy do konce června příštího roku. Co dál?

„Obecně platí, že pokud žák projeví přání u nás dál studovat, musíme mu to umožnit,“říká ředitel. Středoškoláci studují v jiné budově v Děčíně, kde nejsou tak hlídaní, a kdyby chtěli utéct, nikdo jim nezabrání. Danielův další pobyt v Děčíně by proto byl riskantní.

Soud má možnosti, jak zařídit, aby zůstal pod dohledem: detenční ústav nebo zařízení v Ostravě-Hrabůvce specializující se na mladistvé ve věku 15 až 18, kteří vyžadují zvýšenou a individuální péči.

Žáci nemají na pokojích nic, co by mohli použít jako zbraň proti někomu jinému nebo čím by mohli poškozovat sebe. Rudolf Jakubec, ředitel ústavu v Boleticích

Vychovatelům ústavu pro nebezpečné děti se ostražitost mnohokrát vyplatila

Uokna stojí vzorně ustlaná železná postel, jinak je pokoj prázdný. Žádný nábytek, žádné oblečení. Jen plyšová hračka na parapetu a ponožky na topení svědčí o tom, že v místnosti někdo přebývá. Stroze zařízené pokoje jsou jeden jako druhý. Jeden se stal dočasným domovem čtrnáctiletého chlapce, který letos v únoru v Teplicích zavraždil spolužačku, další obývá kluk, který se pokusil zabít pětiletou neteř v Děčíně, vedle žije nebezpečný sexuální násilník.

Teď jsou pokoje prázdné. Je čtvrtek deset hodin dopoledne a kluci mají vyučování. Vrah z Teplic je na pohovoru u psycholožky.

Výchovný ústav v děčínské čtvrti Boletice je jediný v Česku, kde v odděleném pavilonu žijí děti s extrémními poruchami chování. Přezdívá se mu dětské vězení. Právě tento ústav by podle návrhu skupiny poslanců kolem Jeronýma Tejce měl fungovat jako skutečné dětské vězení v případě, že projde jejich snaha snížit trestní odpovědnost dětí na 13 let. V Boleticích by odchodili povinnou školních docházku a pak přešli do opravdového vězení.

Už teď v Boleticích dětští násilníci žijí, v uzavřené části prvorepublikové vily na okraji Děčína, v pavilonu odděleném od ostatních dětí. Redaktor MF DNES měl možnost nahlédnout dovnitř. I když jde o třináctileté nebo čtrnáctileté děti, které se na pohled ničím neliší od vrstevníků, člověk má při pohledu na ně nepříjemný pocit. Přímý kontakt zřizovatel nepovolil.

Chlapců s extrémními poruchami chování je v Boleticích osm, jsou rozděleni do dvou skupin po čtyřech. Žijí vedle sebe v jednolůžkových pokojích, jen jeden pokoj je pro dva. Prosklenou horní částí dveří může vychovatel kdykoli nahlédnout dovnitř, aby je zkontroloval.

Oblečení si chlapci nechávají ve skříních na chodbě, do pokojů chodí jen spát. Ostražitost už se mnohokrát vyplatila. „Ve skříních jsme našli nože, strunu, šrouby vybroušené do ostré špičky,“říká ředitel ústavu Rudolf Jakubec.

Přesto pečlivě ustlané postele překvapí. „Kdyby neudržovali pořádek, srazíme jim body,“říká jeden z vychovatelů. Za vzorné chování kluci naopak body dostávají –a s nimi třeba víc času na sledování televize.

Na jednom konci chodby je prosklený velín. „Všechno v pořádku?“zdraví ředitel Jakubec vychovatele uvnitř kukaně. Na opačném konci chodby jsou školní třídy. „Máme zeměpis, probíráme Zemi,“oznamuje učitelka. Chlapci, kteří při ředitelově příchodu okamžitě povstali, přikyvují. Vedle učitelky sedí urostlý

Kluci se starají o část děčínské zoo, byli v cirkusu. Kdyby se jen dívali na televizi, měli by tendenci vymýšlet blbosti.

muž – asistent, jehož úkolem je dbát na pořádek a zajistit klid ve třídě. „Párkrát se stalo, že se kluci začali při hodině prát, stačí, že jeden řekne něco druhému, a jsou v sobě. Asistent je musel odtrhnout. Už dlouho jsme tady ale nic podobného neměli. Minimálně půl roku,“říká ředitel a z pověrčivosti zaklepe na dřevěnou desku stolu.

Zákaz vycházek za plán vraždy

S asistenty jsou chlapci pořád. Někteří je považují za náhradní otce. Jenže některé chlapce se napravit nedaří, ti zůstávají i v ústavu bezcitní a extrémně nebezpeční. Před časem se tři z nich chystali, že strunou uškrtí vychovatele a utečou. Plán byl vyzrazen a následoval trest – zákaz vycházek. Útěk je však takřka nereálný. Pokud by se kdokoli chtěl dostat ven z budovy, musel by se prosmýknout kolem velína, zdolat patery dveře, překonat alarmy. Skočit z okna nejde. Sice už na nich po kritice organizací zabývajících se lidskými právy nejsou mříže, aby nestresovaly děti, dvojitá nerozbitná skla však svou úlohu také splní dostatečně.

I přes přísný režim ředitel Jakubec upozorňuje, že jeho ústav se snaží být především školou. Ta zde začíná v osm ráno, končí většinou v patnáct hodin odpoledne. Pak se o žáky starají vychovatelé a asistenti až do deseti hodin večer.

„Pořádají s nimi výlety, sportovní hry, činnosti musí mít celý den. K tomu máme projektové dny, třeba jsme jeli do Ústí nad Labem na služebnu městské policie, kde byla beseda o drogách. Kluci se pravidelně starají o část ústecké zoo, kde dělají zahradnické práce. Minulou sobotu byli v cirkusu. Kdyby se jen dívali na televizi, měli by tendenci vymýšlet blbosti,“říká Jakubec.

Chlapci mají nárok na vycházku a víkend u rodičů jednou za čtrnáct dní. V některých případech je to takzvaná asistovaná vycházka – kluk jde ven v doprovodu vychovatele. A víkend u rodičů může vedení ústavu na žádost policie nepovolit, pokud je hoch příliš nebezpečný.

Občas se stane, že se kluk z vycházky nevrátí. Jako třeba ten, který momentálně leží na zdravotnickém pokoji. Když ho policie našla a přivezla zpět, byl pod vlivem drog a s kožní chorobou.

Na nápad poslanců kolem Jeronýma Tejce na využití ústavu pro dětské vězně se ředitel Jakubec dívá skepticky. Vězeňský režim by nejspíš neumožňoval jezdit na výlety. „Pomocí projektových dnů jsme přitom schopni působit na kluky a třeba některé zachránit,“říká Jakubec.

Dětských vězňů by navíc bylo velmi málo a je otázka, jak zajistit jejich výuku. „Mít ve třídě jen jednoho žáka?“zamýšlí se Jakubec. „Stálo by to za to?“

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.