Až Hillary potká Donalda před kamerou

MF DNES - - ZE SVĚTA - Milan Vodička redaktor MF DNES

Už je to čtyřiadvacet let, ale George Bush starší se kvůli tomu možná budí v noci ještě dnes. V průběhu poslední ze tří debat s Billem Clintonem se mezi řečí podíval na hodinky. To gesto mělo sílu ručníku vhozeného do ringu. Jako by tím říkal: Už aby to skončilo. Jak dlouho se ještě budu trápit? Už nemám zájem. A stojí mi to vůbec za to? Celá Amerika to tak přečetla. Tenhle záběr opakovaly televize dokola, až tomu kdekdo i uvěřil. V roce 1984 prezident Ronald Reagan jasně prohrával už druhou debatu se svým vyzývatelem Walterem Mondalem. Hovořil zdlouhavě a téměř stařecky. Logicky dostal otázku, která nemohla nepřijít: totiž, zda mu nebude na překážku jeho vysoký věk. „Nechci z věku udělat téma této kampaně,“odpověděl s úsměvem. „Opravdu nechci vytřískávat politický kapitál z mládí a nezkušenosti svého protivníka.“Tím Reagan všechno vyhrál. Tyto epizody – a samozřejmě spousta dalších – nyní straší Hillary Clintonovou a Donalda Trumpa. Jejich první debata teď může rozhodnout volby. Tohle debaty dokážou. Jako třeba hned ta vůbec první, která je dodnes legendou, i když ještě lepší je pointa, která časem zapadla. Před první televizní debatou v historii v roce 1960 se John Kennedy trochu opaloval na Floridě a přišel svěží, sršící zdravím a energií. Richard Nixon se zotavoval z virózy a vypadal tak špatně, že mu po přenosu telefonovala i jeho matka, která měla starost, jestli je v pořádku. Taky se nestačil večer přeholit. Tohle možná rozhodlo. Neuvěřitelná pointa je v tom, že mezi lidmi, kteří debatu poslouchali u rádií, vyhrál jednoznačně Nixon. Mluvil chytřeji a mnohem lépe. Jenže už tehdy se ukázalo, že v televizi sledují

V pondělí se utkají Hillary Clintonová a Donald Trump v první televizní debatě. Nabízíme jim pár zkušeností těch, kdo už to mají za sebou. Třeba že je dobré se přeholit.

diváci obraz, ne slova. A tak debatu i Bílý dům vyhrál nakonec JFK.

V debatách totiž lidé nezkoumají znalosti kandidátů a detaily jejich programů. Stejně se v tom nevyznají. Ověřují si jejich osobnosti a chování. Vidí, jak se chovají pod tlakem a jak pohotově reagují. Hlavně však hodnotí to, jak vypadají. Více než politické postoje je přesvědčí postoj před kamerou. Vypadá kandidát důstojně a státnicky? Je rozhodný, klidný, autoritativní a důvěryhodný?

Američané tomu říkají „působit prezidentsky“.

„Sbalit“celou zemi

V roce 2000 Al Gore v první debatě při každé Bushově odpovědi hlasitě vzdychal, jak nemohl vydržet ty strojové řeči. Amerika se z toho cítila trapně: prezident by se přece neměl chovat jako dotčené dítě.

Jeho chyba: kandidáti dobře vědí, že oficiálně je účelem debat, aby v nich vysvětlili, co by dělali jako prezidenti, rozhodne však hlavně to, jestli vypadají a mluví jako prezidenti. O úspěchu nerozhodují vize, ale umění hrát, pohybovat se a také trochu showmanství. Tohle bude nahrávat Trumpovi.

Když v debatách v roce 1992 hovořil Bill Clinton, měl v očích výraz, jako by recitoval milostné verše dívce v kavárně. Rovnou tím „sbalil“celou zemi.

Politici podobně jako herci na debaty i nacvičují. Všichni, kdo byli v Bílém domě, to dělali. Biflovali ty správné odpovědi, nacvičovali pohyb, správná gesta a výrazy. Měli, včetně Reagana, figuranty kteří nastudovali budoucího protivníka a chovali se co nejvíce jako on.

Po celou dobu je drilují nejlepší experti na komunikaci.

A ti zbylí čekají, jak to dopadne. Pro různé psychology a odborníky na řeč těla jsou debaty něco jako předčasné Vánoce.

Když skončí, někdy mohou udělat vítěze i z poraženého.

„Chcete koupit dřevo?“

Pro diváky má televizní debata devadesát minut. Ve skutečnosti jsou to tak tři dny. Tak dlouho asi trvá debata o debatě.

V internetové mediální kultuře bleskurychlých reakcí a vlivných blogů musí volební štáby ovlivňovat novináře od první minuty.

Před lety jsem poslal volebnímu štábu Johna Kerryho e-mailem několik dotazů, na něž jsem nikdy nedostal odpověď. Zato jsem ve chvíli, kdy běžely debaty, dostal od Kerryho lidí celou baterii e-mailů upozorňujících na skutečné nebo domnělé přešlapy, které v diskusi právě udělal George Bush.

Američtí novináři, kteří pokrývají volby, jsou těmito „informacemi“z obou táborů zaplaveni. K tomu se přidávají sociální sítě. Někdy se tak podaří během pár hodin nebo dnů opravdu udělat vítěze z toho, kdo podle většinového názoru skončil na lopatkách. Například v roce 2000 po první debatě Bushe s Gorem. Gore byl téměř jednoznačně prohlášen za vítěze, ale televize, nejvíce probushovská stanice Fox News, se začala zaměřovat na Gorovo vzdychání. Stala se z něj zpráva. A tak se debata, kterou Gore v reálném čase vyhrál, stala za několik dnů debatou, kterou prohrál.

Vítězem nemusí být zrovna ten, kdo položí svého soupeře na lopatky silou argumentů a utluče ho fakty. Televizní debaty jsou jako krasobruslení – záleží na celkovém „uměleckém“dojmu.

V televizi více než myšlenky zabírají hlášky a gesta.

Roku 2004 při první debatě s Kerrym měl Bush často výraz nervózního školáka. A to bylo jediné, na co se pak v hodnocení debata scukla: vyplašená mimika, ne myšlenky. Žádný Irák, žádné vize, jen zděšená tvář. V pokračování se to obrátilo. John Kerry tehdy hovořil o tom, že Bush má jakousi malou dřevařskou firmu a nikdo tenkrát vlastně nepochopil, co tím chtěl říct. Kožený Bush reagoval nečekaně vtipně: „Cože? Já že mám dřevařskou firmu? To je pro mě novinka. Chcete koupit nějaké dřevo?“Všichni se smáli, televize to vysílaly a Bush se chytil. Někdy jsou tyto hlášky jen dílem momentálního nápadu, vtipnou replikou, většinou jsou však vymyšleny dopředu. Pracují na nich týmy lidí, kteří musí předpokládat, co řekne protivník a jak ho chytře a vtipně utřít. Pak je naděje, že se z hlášky stane šot, který bude tvořit jádro zpravodajství z debaty. V roce 1980 zničil Reagan Jimmyho Cartera tím, že na mnohá jeho prohlášení reagoval shovívavým úsměvem: „Už s tím zase začínáte.“Carter vypadal jako peskované dítě. Sál se smál a tahle věta se objevovala v televizi skoro jako nějaký klip. Jsou to detaily, ale velmi rozhodují i v dobách, kdy se hovoří o významných tématech. Je to tím, že debaty jsou jedinou příležitostí, kdy Amerika vidí oba kandidáty v přímém střetu. A protože není často schopna rozeznat detaily, přednosti nebo úskalí plánů zdravotní péče nebo politiky v Afghánistánu, vybírá si podvědomě toho, kdo na ni působí lépe. Někdy jen díky vtipu, obratné replice nebo zkrátka díky sebevědomému držení těla. Vítězí prostě ten lepší. Někdy to bývá ten lepší herec.

„Vítězí ten lepší. A bývá to ten lepší herec. Nebo ten, kdo má lepší štáb, který dodatečně vyhraje debatu o debatě.“

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.