Ve válečném stavu s akáty

Když ze své kanceláře vyjdu na terasu a podívám se směrem ke vchodu do zoo, mám výhled na mohutný starý strom. Nejkrásnější bývá na jaře, kdy růžově rozkvete. Přesto jsem k němu míval rozporný vztah. Je to trnovník akát –a s akáty jsme ve válečném stavu.

Akát do Evropy nepatří, byť mnozí ho pokládají za domácí dřevinu. Kupříkladu Vlastimil Vondruška v jedné ze svých detektivek situovaných do 13. století nechal Oldřicha z Chlumu projet pod akáty. První akátová semínka ovšem ze Severní Ameriky do Evropy přivezl až roku 1601 Francouz Jean Robin.

Akát byl v Evropě pěstován nejprve pro okrasu, ale postupně se začal prosazovat i jako dřevina hospodářského významu. Poskytoval kvalitní dřevo a jeho vysazováním byly zpevňovány náspy a strmé svahy. Tímto způsobem se akáty patrně dostaly i na část pozemků, kde posléze vznikla Zoo Praha.

Jen hrubá síla nestačí

Již ve 30. letech poradci zakladatele pražské zoo prof. Jiřího Jandy doporučovali tyto akáty vykácet. Předběhli tak svou dobu. Trnovník akát způsobuje ústup původních druhů bylin a keřů, a jak se ukázalo, má dokonce toxické účinky na okolní rostliny. Přitom každý pokus o jeho likvidaci je třeba si bedlivě rozmyslet. Po zásahu pilou začne zběsile zmlazovat a na místě jednoho stromu vyrazí celá houština akátů. A znovu a znovu a znovu. Pomoci může jen kombinace hrubé síly, herbicidů a trpělivosti. Vím, o čem mluvím, poněvadž akáty na skalním svahu v zoo likvidujeme už léta ve snaze obnovit původní skalní step a vinici.

Proto jsem také z růžově kvetoucího starého akátu míval rozporné pocity. Nedávno jsem se však dozvěděl, že jde o skutečný unikát. Je to vůbec největší exemplář kultivaru Robinia Pragense, který ve 20. letech vyšlechtil Josef Vik. Náš jedinečný „pražský“akát u hlavního vchodu do zoo má proto generální pardon. Ostatně vysazen byl nedlouho před smrtí prof. Jandy, dokonce možná na jeho přímý pokyn.