V pavučině zaujaté historie

Historici vystupují často jako nezávislí experti, kteří zprostředkovávají pravdu o minulosti. Zapomíná se přitom na to, že jen sledují vlastní cíle a mají také své politické názory.

MF DNES - - NÁZORY -

antropolog

Politici často tvrdí, že minulost by měla zůstat výsostným předmětem zkoumání historiků. Přesto se mnozí z nich k minulosti čas od času obracejí a jako ve velké samoobsluze si v ní vybírají témata, která, jak se patrně domnívají, jim mohou pomoci dosáhnout větší popularity a vyšších volebních zisků.

Tomuto pokušení podléhají reprezentanti všech politických stran a hnutí bez rozdílu. Historici za to politiky občas kritizují a upozorňují, že odborníky na minulost jsou oni a že minulé děje musí být posuzovány objektivně, tedy mimo soudobé politické ideologie a jejich vzájemné střety. Mají však pravdu? Mohou historici zkoumat minulost nezávisle na vlastních (nejen) politických postojích a názorech, tedy sine ira et studio (bez hněvu a zaujatosti), jak praví slavná antická maxima?

Vždy záleží na současnosti

V posledních letech se v Česku objevilo hned několik mediálně sledovaných a politicky citlivých kauz, v nichž důležité expertní slovo patřilo historikům. Jen několik dní před druhým kolem prezidentských voleb v lednu 2013 se Karel Schwarzenberg dopustil výroku, že Benešova vláda by se za to, co se v Československu dělo po roce 1945 (myšleno samozřejmě s Němci), musela dnes zodpovídat v Haagu. Miloš Zeman nabídnutou příležitost k útoku nepromeškal. Prohlásil, že jeho protikandidát mluví „jako sudeťák“, protože Beneše de facto označil za válečného zločince.

V situaci, kdy oba kandidáti zastávali odlišná stanoviska k jednomu tématu, začala nejrůznější média hledat historiky, kteří by pomohli určit, na čí straně je pravda. Mnozí z nich se navíc iniciativně hlásili. Na stranu Schwarzenberga se postavil historik Jan Rychlík. V článku příznačně nazvaném Povězme si pravdu! tvrdil, že Schwarzenbergova úvaha je sice ahistorická, ale jinak zcela přesná. Historik Jiří Pernes odpověděl na dotazy novinářů jinak. Podle něj bylo Schwarzenbergovo přirovnání nepřípustné, neboť „haagská měřítka“by šlo uplatnit „maximálně na excesy“, rozhodně ne na celou vládu. Dva významní historici tak poskytli médiím dva vzájemně protichůdné názory na minulost.

Podobná situace nastala třeba i v případě projednávání tzv. církevních restitucí nebo zákona o třetím odboji. Naposledy tento měsíc v rámci obnoveného zájmu o tábor v Letech u Písku. Co si s takovými závěry historiků počít a o čem vlastně vypovídají?

Náš současný svět je stále více závislý na složitých technologiích a v dosud nepoznané míře se v něm setkávají příslušníci různorodých kultur. Bez pomoci a rady expertů bychom se v něm jen obtížně orientovali. Politikům připravují podklady pro jejich rozhodování a běžným lidem pomáhají pochopit, co se kolem nich odehrává. Úloha profesionálních historiků coby expertů je dána podstatou historie jako vědy.

V populárních představách vystupuje historie jako poznatelná a popsatelná skutečnost, která pouze na základě politické či společenské poptávky mění svoje hodnocení. Kupříkladu takové baroko bylo jen ve 20. století hodnoceno jako nejtemnější období našich dějin i jako doba velkého kulturního rozvoje. Tato obecně sdílená představa je však mylná. Historie je vždy již psána z perspektivy současnosti a ta je v ní také pokaždé nějak přítomná. Historici se odlišují jen v tom, jak tuto skutečnost ve svých pracích zohledňují a do jaké míry ji sdílejí i se svými čtenáři.

To samozřejmě neznamená, že historici nemohou být experty na minulost. Pouze se tím odhalují limity, které jsou každému takovému odbornému názoru vlastní, a nároky, jež na něj mohou a mají laici klást.

Dobrovolná služba ideologii

Historici to mají těžké, veřejnost reprezentovaná novináři a politiky od nich požaduje jednoznačné odpovědi, ale oni vědí, že jejich výklady jsou vždy jen jedněmi z možných. Nemalá část z nich se proto veřejně nevyjadřuje. Jen několik jednotlivců se rozhodlo vyšetřit si čas také pro popularizaci historie. Dobrovolně vstoupili do mediálního světa stručných a jednoznačných sdělení, přičemž i zde usilují o maximální věrnost zásadám historické práce. Mezi nimi si zvláštní uznání určitě zaslouží Jaroslav Šebek.

Existuje však ještě třetí skupina historiků, ti, kteří jsou ochotni přispět svým expertním soudem na požádání médií nebo politiků, ale zároveň se těmito zásadami neřídí. Část z nich je přesvědčena, že přináší objektivní a definitivní soud o minulých událostech, a část, což je nanejvýš politováníhodné, se vědomě rozhodla sloužit určitým ideologickým stanoviskům. Také oni se zaštiťují objektivitou a pravdivostí vlastního poznání minulosti. Nevědomost se od úmyslného jednání odlišuje na základě textů jen velmi obtížně, ale příspěvky takového Jana Rataje nebo Vlastimila Vondrušky, kteří se oba prezentují jako experti na minulost, do této třetí skupiny zapadají. Nelze jim upírat právo na vlastní politický názor, přestože ovlivňuje jejich psaní. To je přirozená věc. Kritizuji jejich přesvědčení, že v rozhovorech a publicistických textech představují samu historickou skutečnost.

Oba si zakládají na znalosti faktů, přičemž zejména Vondruška se prezentuje jako oběť nespravedlivých urážek názorových oponentů. Nikdo mu prý nedoložil, v čem se mýlí. To však není nijak složité. Stačí připomenout, že jeden ze svých nedávných textů pro tento list vystavěl na argumentu, podle něhož je současnou německou státní hymnou hymna nacistické třetí říše. Samozřejmě není.

Už žádní soudci dějin

V souvislosti s aktuální politicko-bezpečnostní situací v Evropě opakovaně zaznívá, že Češi nemají dostatečné znalosti o moderních dějinách, důsledkem čehož má být jejich inklinace k „mylným“názorům a postojům. K tomu se ráda opakuje stará moudrost, podle níž národ, který nezná vlastní dějiny, bude nakonec nucen si je zopakovat. Myšleny bývají pochopitelně vždy jen ty negativní události.

Podle mnohých expertů bychom se tudíž měli zaměřit na důslednější osvětu o dějinách zejména 20. a počátku 21. století. Cílem zastánců tohoto přístupu je zprostředkovat veřejnosti fakta a expertní výklady. Téměř nikdo už ale nezdůrazňuje potřebu vzdělávat v tom, jak tyto expertní názory historiků vznikají a jak s nimi má běžný občan dále nakládat.

Často se mluví o potřebě mediální výchovy, která naučí občana pracovat s informacemi, jež se dozví v médiích. Potřebovali bychom v tomto smyslu také výchovu historickou. Příklady zcela si protiřečících historiků či těch, kteří se příliš neobtěžují dodržováním zásad historické práce na úrovni poznání počátku 21. století, jsou pro to dostatečným důvodem.

Je také nanejvýš nezbytné, aby ta dosud mlčící většina našich historiků a historiček jasně veřejně vystoupila proti kolegům a kolegyním, kteří zásadním způsobem porušují etická pravidla a metodologické zásady vlastního oboru. Ve výsledku by to prospělo nám všem a zejména těm politikům, kteří se domnívají, že úlohou historiků je být soudci nad dějinami a že jim čas od času mohou nějaký takový rozsudek poskytnout pro jejich aktuální politickou agendu.

Ondřej Hudeček

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.