Vydařené Tři sestry se bez nahoty obejdou

MF DNES - - SCÉNA - Tomáš Šťástka redaktor MF DNES

Prodat dům, se vším tady skoncovat a do Moskvy! Irinin povzdech z úvodu Čechovovy patrně nejslavnější hry zazní i na začátek nového nastudování, kterým zahájilo sezonu pražské Národní divadlo.

Režisér Daniel Špinar kus rozehrává jako grotesku, ironický škleb chronicky snícímu člověku, jehož nenaplněné touhy a velké sny zcela přesahují možnosti místa, času a snad i jeho schopnosti. Všichni herci tak vstupují na jeviště s bíle nalíčenými tvářemi; efekt němého filmu podtrhuje rozdělení děje na čtyři, zvláštním titulkem důsledně oddělená dějství (Svátek – Maškary – Oheň – Odjezdy) či charakteristické lupání přehrávané desky v pozadí.

Nad trojicí různě tragických sester zůstává jako výsměšné memento azbukou načmáraný nápis Jen počkej! Není náhoda, že jeho autorem je pitvořící se štábní kapitán Solený, asi jediná osoba, která si plně uvědomuje malost a smutek všech okolo.

Deset hrdinů

Špinar před premiérou zdůrazňoval, že Tři sestry jsou hrou pro deset hlavních postav. Tuto myšlenku svému souboru vštípil dokonale. Po herecké stránce nikdo nezaostává, všichni podávají v souhře skvělý výkon, jak je toho ostatně první scéna hodna. Pokud někdo vyčnívá, pak pouze pro dostatečnou vyostřenost svého charakteru, konkrétně tak vynikne patetický Veršinin Karla Dobrého, manické fáze Soleného v podání Igora Orozoviče či rozpolcená

Máša Jany Pidrmanové. Hostující Veronice Lazorčákové (Divadlo v Dlouhé) první scéna taktéž sluší.

Oproti předchozím dvěma letošním premiérám v historické budově se režisér tentokrát obešel bez blyštivých světel, spoře oděných tanečníků či jiných na konzervativní publikum pomrkávajících manýr. Manon Lescaut i Sen čarovné noci se vyvedly neméně, ale asi i pro tuto umírněnost se Špinarovi podařilo vytvořit zcela kompaktní a hlavně široce přístupné představení, které i přes téměř dvouapůlhodinovou délku nemá slabšího místa.

Švih poctivého kusu v poutavě jednoduché scéně Andreje Ďuríka nesrazí ani dvě intermezza. V prvním přestavbu rekvizit maskuje scénka Andreje s Natašou, která ve zkratce ilustruje přeměnu novomanželů v rutinní pár; v druhém publikum baví sólo Igora Orozoviče, jenž si do ticha sálu zapěje a zahraje na harmoniku.

Ale pak se opět ponoříme do Čechovova díla, beznaděje sester a ruského maloměsta, odkud je to do Moskvy pořád tak daleko.

Foto: Národní divadlo

Solený a Irina Štábní kapitán (Igor Orozovič) vyhrožuje nejmladší ze sester Prozorovových (Veronika Lazorčáková).

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.