Atentát. Pak Operace Silver A. Až nakonec Anthropoid
Britsko-český film o atentátu na Heydricha si rád říká kontroverzní. Kéž by byl: právě tohle koření mu chybí.
Očima cizince
Kde si Atentát Jiřího Sequense držel věcný, až dokumentárně účinný ráz a Operace Silver A si troufla sejmout z výsadkářů umělou svatost, tam Anthropoid nic nehledá, nezkouší, neobjevuje. Pro režiséra Seana Ellise byl zjevně objevem hrdinský čin sám – a řekněme rovnou, že čin plně nezpochybnitelný.
Zpochybnit nelze ani Ellisovu zásluhu, že jména Gabčík, Kubiš, Valčík, Opálka proniknou díky angličtině do mezinárodního povědomí.
Zato o filmu jako takovém se pochybovat dá.
Tuzemský divák trpící mimo jiné anglickou výslovností českých jmen je především nucen přijmout fakt, že musí Anthropoid vnímat očima cizince; jde to sice ztuha, ale jde to. Pak se přenese i přes zdlouhavé vysvětlivky souvislostí určené opět „na vývoz“.
Murphy poráží Dornana
Přesto bez ohledu na to, zda publikum skutečný příběh zná už ze školy, nebo o něm právě slyší poprvé, vidí film po všech stránkách dost průměrný. Film, který ožívá s akcí a umdlévá s dialogy, film snažící se propojit snovou symboliku s popisností masakru, hlavně však film bez osobního rukopisu.
Úvodní seskok do noci a sněhu, zdánlivě bezpečné přístřeší a vzápětí hrozba zrady vytvoří slibnou náladu všudypřítomné nejistoty, z níž jediná jistota vystupuje nad slunce jasněji. Totiž skutečnost, že Cillian Murphy v roli Gabčíka naprosto viditelně přehrává Kubiše v podání Jamieho Dornana, miláčka žen z erotické ságy Padesáti odstínů šedi. Propast mezi projevem dvou hlavních aktérů, z nichž Murphy si film zcela přirozeně a po právu přivlastňuje, se lehce setře, jakmile do děje vstoupí domácí odbojáři ve výjevech figurkářských schůzí. Nicméně znovu se prohloubí, sotva scénář hrdiny zažene na vratkou půdu romantických vztahů nebo meditací s četbou Shakespeara.
Silné akční finále
Polopatické výroky typu „jste chytrý a dobrý člověk“či „my jsme vedení odboje“snímek umrtvují, od povšechné konverzace se k obrazové řeči povznese až při nervní rekonstrukci atentátu včetně útěku bílou mlhou, i když režisér nezapře sklon dělat z vypjatých okamžiků tak trochu „kovbojku“. Vyžívá se rovněž v názorné surovosti, brutalitě, arogantní neurvalosti přesily, proti níž staví hesla: „Jsme Češi, nikdy se nevzdáme!“
Obléhání a dobývání kostela, kde se parašutisté skrývají, je nejsilnější stránkou filmu – jako by jej Ellis natočil právě a pouze kvůli akčnímu finále, které mapuje s nepolevující intenzitou až do poslední chvíle a do poslední kulky, již si hrdinové schovávají pro sebe. Bohužel i tuhle působivou pasáž rozmělní zbytečnými klišé od shakespearovského odkazu po přízrak milované ženy.
Zkrátka tvůrci prozrazují osobní fascinaci operací Anthropoid, ale nic nového o lidské stránce jejích protagonistů. Kdyby se film netočil zrovna u nás a o nás, sotva by se kolem něj dělalo tolik vzruchu. VB / ČR / Francie, 2016