Nedova další bitva: Zhubl jsem 45 kilo
Patří mezi stvořitele nečekaného úspěchu Týmu Evropy na Světovém poháru. Čerstvě byl jmenován skautem nově se rodícího klubu NHL z Las Vegas.
Ve dvaasedmdesáti pádí Nedomanský životem podobnou rychlostí, jakou mezi mantinely svištěl okolo zoufalých obránců.
Přitom musel „Big Nedo“nedávno zatraceně bojovat, aby unikl smrti. Zlověstný nález. Operace. Léčba. Čekání na dobré zprávy.
„Stal se zázrak. O to víc mi teď chutná červené víno,“říká v rozhovoru pro MF DNES jeden z nejlepších kanonýrů všech dob, který podle dostupných statistik v Evropě i zámoří nastřílel 795 gólů.
Když vidíte velkolepost Světového poháru, nemrzí vás, že jste se jako hráč nemohl zúčastnit podobné akce na nejvyšší úrovni jako hvězda své generace?
Ani ne. Turnajů jsem hrál spoustu, mistrovství světa byla tenkrát hodně kvalitní. Nezávidím hráčům, že mají několik vrcholů v sezoně. V Severní Americe trénují dvanáct měsíců, což je jejich výhoda. Platí si osobní trenéry, vědí, jak se o sebe starat. Ale stejně, zápasy v play-off mají větší intenzitu. Týmy hrají s větším zanícením.
Ligový šéf Gary Bettman tvrdí, že jsou hráči v lednové formě.
Asi ne. Taky si uvědomte, že takhle brzy je o dost snazší bránit než útočit. Do všech dovedností se hokejisté vpraví až postupně, když poleví ten fyzický nápor. Pak se technika ukáže. Bránit je jednodušší, každý umí bruslit, seknout nebo podržet protivníka.
Kterou mezinárodní akci tedy považujete za svou největší?
Vynikající bylo mistrovství světa v Praze (1972). Několikrát jsme se přiblížili titulu, ale nikdy jsme na něj nedosáhli. Náš tým byl velmi kvalitní, budoval se pět sedm roků. Snad všichni hráči mohli rovnou naskočit do NHL. Pro mě osobně je však největší úspěch to, že jsem se i v pokročilém věku dokázal prosadit v Americe, kde se hrálo jiným stylem.
V čem bylo přizpůsobování nejobtížnější?
Nehrál jsem pouze na góly a asistence. Musel jsem bránit, podstatný byl fyzický element a zastrašování. Hokej byl nebezpečný, každý tým měl skupinu hráčů jen na rvačky.
Peter Šťastný se po příchodu do NHL několikrát schválně porval, aby domorodcům ukázal, že není snadná kořist. Jak jste k bitkám přistupoval vy?
Taky jsem se pral, ačkoliv to vůbec nebyl můj styl. Zvykl jsem si, i když soupeři měli náskok, protože se v šarvátkách ocitali od juniorů.
Vzpomenete si na nějaký památný střet?
O jednom víkendu jsem se v zápasech za Detroit proti Torontu dvakrát pobil s Darrylem Sittlerem. To byl známý hráč.
Ano, rozhodl finále Canada Cupu 1976 proti Československu a dodnes drží rekord NHL s deseti body v jednom utkání.
No a já se až později dozvěděl, že chtěl jít z Toronto Maple Leafs do Toronto Toros ve WHA. Jenže oni nakonec vzali mě, a tak byl pěkně naštvaný. Tenkrát jsem skončil s modrým okem. Bylo to komické.
Jak hodně se změnilo Toronto od té doby, co jste se do něj přistěhoval?
Strašně moc. Vůbec se tu nedá jezdit autem kvůli zácpám. Ulice v centru jsou úzké, nedají se rozšířit, takže město roste jenom nahoru. Nechtěl bych tu žít, od zdejších lidí vím, že cestování je tady stresující.
Po emigraci z komunisty ovládaného Československa v roce 1974 bylo právě Toronto vaší první zastávkou. Nechal jste v něm kus srdce?
Když jsem přišel z Evropy, myslel jsem, že v tomhle městě zůstanu navždy. Po dvou letech se klub stěhoval do Birminghamu v Alabamě, ale my jsme tady ještě nějakou dobu bydleli. Jízda autem sem trvala dvacet hodin. Když jsem se blížil a viděl tu kulisu, docela to na mě působilo. Cítil jsem jakési pouto. Až později jsem si uvědomil, jak snadno a rychle kluby mohou hokejistu poslat pryč.
Váš syn Václav sbírá materiál pro dokumentární film, který se ohlédne za vaší kariérou, za vaší dobrodružnou výpravou za svobodou. Vyskakují na vás vzpomínky, které byly uložené někde hluboko v paměti?
Nejvíc ho zajímají věci kolem našeho odchodu. Byly mu tři roky, když jsme sem přiletěli. Nikdy jsme neměli čas to rozebírat. Pro něj je moje vyprávění obohacení do života. Máme výborný vztah, a tak se nebojím sáhnout do vzpomínek. Cizímu člověku bych se s důvěrnějšími záležitostmi tolik nesvěřil.
Lichotí vám jako otci, že má vaše dítě takový zájem?
Ano. Vaši je sportovní fanatik, bývalý profesionální hokejista. Pohybuje se ve filmovém průmyslu, takže ho příběh zajímá i z jiného pohledu. Pracuje s nejlepšími programy, které se používají v Hollywoodu. Já neumím zapnout telefon, zatímco on přednáší o technice třeba pro pět set lidí. Garáž si proměnil na studio s velkými monitory a počítači.
Taky proto dovede vypátrat záběry z vašich časů?
Ano, objevil i vzácné historické šoty. Zápasy z mistrovství světa ve Vídni 1967 ve vysoké kvalitě. Nevím, jak to dělá.
Pokračování na protější straně
Legendární hokejista Václav Nedomanský slýchá, že by jeho dobrodružství zasloužila filmové zpracování. Stane se. Jeho syn už sbírá materiál. Pro mě je největší úspěch to, že jsem se i v pokročilém věku prosadil v Americe.
Pokračování z protější strany
Máte představu, jak by film mohl vypadat?
Přemýšlíme, že bychom příběh vyprávěli pozpátku. Podle mých nejvýznamnějších zastávek: Los Angeles. Detroit. Toronto. Praha. Bratislava. Hodonín. Uvidíme. Nedávno mě syn doprovázel na sraz, který jsme s Toronto Toros měli po čtyřiceti letech. Dorazili Paul Henderson, Frank Mahovlich, taky naši tehdejší manažeři. Vaši leccos natočil. Jindy zpovídal Bobbyho Orra či Bobbyho Hulla. A sbírá dál.
Zdá se, že jste se do díla pustil se vší pečlivostí, jak je vaším zvykem. Je to tak?
Ano. Ani hromada materiálu neznamená rovnou dobrý výsledek. Musí se náležitě zpracovat.
Myslíte, že nejdramatičtější pasáží bude líčení emigrace přes Švýcarsko?
To je jen střípek. Obraz je daleko větší. Ve třiceti jsem dostudoval a chtěl zkusit angažmá v zámoří, projevily o mě zájem dva kluby. Jejich zástupci byli v Praze odmítnuti. Komunisti se mi vysmáli. Byl jsem sledován, povolali mě na vojnu. Neměl jsem jinou možnost než zemi opustit. Na privátní pas jsem odjel na dovolenou do Švýcarska, kde jsme se s Richardem Fardou potkali s lidmi z Toronta a Atlanty. Vybrali jsme si Toros.
Když se takhle ohlížíte za svým dosavadním životem, u čeho se nejvíc zarazíte? A k jakým úvahám vás to vede?
Připomíná se mi třeba důležitost vzdělání. Prošel jsem všemi stupni až k titulu z vysoké školy. Studoval jsem biologii, psychologii. Díky nim mám jiný náhled na spoustu věcí. Řada mladých hráčů dneska umí jen zapnout počítač a zjistit stav svého konta.
Kvůli dohánění studia jste několikrát ztratil část léta, na ligové zápasy jste chodil rovnou ze školy. Nelitujete toho, třebaže vám nikdy nepředali diplom?
Ne. Odešel jsem před promocí. Jedna politická strana mě kdysi lákala na Slovensko. S lidmi z ní jsem na pódium rozhodně vstoupit nechtěl. Vedl je ten bývalý boxer. Kolikrát mi udělení diplomu slibovali a vždycky se našla nějaká překážka. Mně to nevadí. Záleželo na něm spíš matce, která už nežije. Vzdělání a znalosti mám v sobě. Nepotřebuju papír.
Dramatické bitvy na ledě i v soukromí jste podstoupil nejen ve vzdálenější minulosti, nýbrž i docela nedávno. Jak těžký byl váš boj s nemocí?
Nerad bych se o tom vyjadřoval příliš podrobně. Našli mi nádor, čtyři měsíce jsem se připravoval na těžkou operaci, trvala asi sedm hodin. Zhubl jsem ze sta kilogramů asi na pětapadesát. Nemohl jsem vůbec chodit. Strávil jsem pětatřicet dní v nemocnici. Odevzdal jsem se doktorům a udělal všechno, co mi nakázali. Tak se mi tělo pomalinku vyčistilo, ještě mám nějaké pozůstatky.
Ač jste známá osoba, skoro nikdo o chorobě nevěděl, že?
Řekl jsem o ní pouze zaměstnavateli a členům rodiny. Když to dobře dopadne, tak proč to řešit? Když to dopadne špatně, každý se to stejně dozví, ne? Nicméně bylo to velmi obtížné období.
Váš příběh může povzbudit jiného člověka v podobné situaci, nemyslíte?
Možná. Věřil jsem, bojoval, poslouchal lékaře, myslel pozitivně. Velice mě podpořilo, když zavolal někdo z blízkých. Denně za mnou chodila má žena. Stal se zázrak. Čtyři roky jsem v pořádku. Mám rád červené víno. O to víc mi teď chutná.
Nepřešla vás chuť do práce? Nevábí vás pohoda penzisty?
Ne. My skauti máme víc informací než dřív, zaměstnání je jednodušší. Navíc se v naší éře ještě nevydělávaly závratné částky jako teď, takže pracuju i z finančních důvodů. Ale hlavně mě to pořád baví.
Sledoval jste talenty pro Los Angeles Kings, Nashville Predators a nyní vás najal nový klub z Las Vegas. Přišla vám do toho vhod nabídka podílet se na sestavení
Ano. Bůh ví, jak to bude s olympiádami. Další dvě se konají v Asii. NHL by hodně tratila, kdyby na tři týdny přerušila základní část. Cestování by bylo náročné. Vysílací časy jsou pro Severní Ameriku nevýhodné. Hrozí zranění největších hvězd. Takže tohle může být poslední velký turnaj na několik let dopředu.
Jak vypadala vaše role při zrodu týmu?
Oslovil mě generální manažer Šatan. Bylo nás pět skautů. Rok jsme sledovali všechny hráče, kteří připadali v úvahu, a posílali informace na centrálu. Známkovali jsme je, výběr pak potvrdil hlavní kouč Krueger. Vzali jsme nejlepší dostupné hokejisty, třebaže někteří jsou starší. Krueger je dokáže skvěle motivovat. I proto mužstvo složené z příslušníků osmi zemí tak dobře šlape.
Studoval jsem biologii a psychologii. Díky nim mám jiný náhled na spoustu věcí.