Co vlastně slavíme, když slavíme státní svátek? Ve středu, na sv. Václava, jeden máme. Pro většinu z nás to neznamená nic víc než příjemný fakt, že je volný den.
Státních svátků máme požehnaně. Až by člověk řekl, že jsme národem silně nacionalistickým, sebevědomým, ztotožňujícím se s vlastními dějinami, že jsme společností, jež se se svým státem hrdě identifikuje a hlásí se k němu i jeho historii. Až na to, že to tak úplně nefunguje a svátky bereme hlavně jako „dny pracovního klidu“– pokud tedy nepracujeme v supermarketech.
Kdo někdy zažil oslavy třeba Dne pádu Bastily ve Francii, ví, že se v Česku státní svátky ve skutečnosti neslaví. Žádné ohňostroje, průvody v ulicích, reálné oslavy lidí. Jen státnické projevy, nějaké to kladení věnců, k tomu politické demonstrace podivínů z extrémních částí politického spektra.
Jednotné spojenectví za republiku tu neexistuje, jen touha to nandat druhé straně, vzájemně si „krást“historický význam oněch dnů – platí to hlavně o 17. listopadu, který je u nás zřejmě svátkem nejživějším.
Takový svatováclavský den, ačkoli má být „dnem české státnosti“, je jen polomrtvou vlastivědně-historickou vsuvkou. Je zajisté kuriózní, že jako ateistický národ, který se rád hlásí k odluce náboženství a státu a většinu věr štítivě odstrkuje jako pověry, máme většinu státních svátků neodmyslitelně spjatou s křesťanstvím.
Pro připomínání křesťanských kořenů naší společnosti přitom udělalo pár obskurních postav varujících před údajnou muslimskou invazí daleko víc než církve, školy a oslavy Cyrila a Metoděje s Husem dohromady. Máme tu tedy tři dny pracovního klidu na Vánoce, dva dny na Velikonoce (Velký pátek přibyl coby svátek až letos), pak samozřejmě mistra Jana Husa, Cyrila s Metodějem a svatého Václava, jehož příběh lze interpretovat mnoha způsoby, ale křesťanství od něj neodpářeme. I když mši přenáší televize a výjimečně se popřává sluchu křesťanským myšlenkám, lidé se více věnují (zejména o Vánocích a Velikonocích) možnosti „užít si volna“a ryze světské prožívání těchto dnů nemá s jejich duchovními kořeny nic společného.
Věčnou kuriozitou zůstává i 28. říjen, kdy si – a rovnou jako nejvýznamnější svátek – připomínáme vznik státu, který zanikl před téměř 80 lety, a vznik územního celku, který se rozpadl prakticky před čtvrtstoletím. Nicméně ani na ten útvar, jehož nepříliš hrdými občany jsme dnes, tedy na Českou republiku, nezapomínáme. První leden totiž není jen dnem určeným na vyspání se z kocoviny, eufemisticky řečeno „Novým rokem“, tedy dikcí zákona ostatním svátkem, ale zároveň i státním svátkem coby Den obnovy samostatného českého státu.
Naši státnost si tak připomínáme třikrát – 1. ledna uctíváme stát, v němž žijeme nyní, 28. října stát, na jehož myšlenkové tradici domněle stavíme a v němž žili naši předci, a 28. září i se sv. Václavem uctíváme polomytické základy zrodu státnosti na našem území, jen škoda, že neznáme datum příchodu kupce Sáma nebo rovnou praotce Čecha.
Kdybychom byli co k čemu, připočteme si i narození „Otce vlasti“Karla IV., nástup Habsburků, a abychom to měli komplet, nějakou důstojnou připomínku by si jistě zasloužily i druhá republika, protektorát a komunistická éra.
Většině lidí je přitom zcela lhostejné, co který den znamená, a ani školáci, kteří by měli znát důvod, proč mají ten který den
Kdo chce něco vzhledem ke svému vlasteneckému či náboženskému cítění slavit, ať si vezme den volna.