Anděl, mučedník, „Sudeťák“. Číslo 26 147
Samozřejmě že ten dávný mrtvý, který byl nyní prohlášen za blahoslaveného v německém Würzburgu, nebude v Česku nikoho asi příliš fascinovat. Anděl z Dachau, jak mu prý říkali spoluvězni, vězeň koncentračního tábora s číslem 26 147, kněz a odpůrce nacistického bezpráví jménem Engelmar Unzeitig, byl totiž sudetský Němec, Sudeťák, jak se dodnes v kraji nepěkně říká a ohrnuje se při tom pysk.
Máme přece své vlastní svaté, blahoslavené, kandidáty na blahořečení, odpůrce bezpráví i kněze, kteří byli doopravdy naši, tedy Češi rodem i jazykem, ne jako tenhle: Unzeitig se narodil sice na Moravě, ale v Hradci nad Svitavou, Greifendorfu, což byla německá obec a Unzeitig byl sudetský Němec, jeden z těch, kteří v českých očích mohli za Mnichov, za protektorát a okupaci; ostatně Unzeitig působil i jako kněz zase v bývalých německých krajích Čech: v Zadní Zvonkové na Šumavě poblíž rakouské hranice, tam si pro něj už v roce 1941 přišlo gestapo, protože kritizoval nacistické praktiky a poměry. Skončil – jak jinak – v koncentračním táboře, v Dachau, nejstarší ze všech německých koncentráků se mu stal osudným. Možná by jej i přežil, ale když tam vypukla epidemie, sám se přihlásil jako dobrovolník na ošetřování nemocných. Asi to nemohlo dopadnout jinak; nakazil se a přišel o život. Zemřel v březnu 1945, v době, kdy už válka byla prakticky u konce, bylo jasné, kdo je vítězem, a německy mluvící obyvatelé bývalého i budoucího Československa se už nejspíš báli toho, co přijde. Mnozí oprávněně, opravdu před válkou mnoho Němců ze Sudet podlehlo fascinaci Hitlerem, nacismem, ale o to větší čest těm, kteří si dokázali zachovat zdravý rozum a víru; a nebyla to víra v nacistické světlé zítřky, samozřejmě. A Unzeitig patřil k těm nemnoha z nich, kteří o tom ještě navíc i veřejně mluvili. Postavil se totalitě nacistické, stejně jako později se totalitě komunistické postavili kněží v „jeho“rodné zemi: Josef Toufar, Jan Bula či Václav Drbola, ty také krutý režim připravil o život a na blahořečení ještě čekají. Možná se zdá, že to jsou různé příběhy, ale možná ne tak úplně: protože nakolik je důležité, kdo jakým jazykem mluví, když se rozhoduje mezi svobodou slova, pomocí bližnímu na jedné straně a iluzí vlastního soukromého bezpečí na straně druhé?
Možná tam těch podobností najdeme i více: o osudu kněží v nacistické, stejně jako komunistické éře rozhodují podivní špiclové, kteří poslouchají jejich kázání. Na ně doplatil německy mluvící Unzeitig, který z kazatelny mluvil proti deportacím Židů. Na jiné, ale podobné špicly ovšem doplatil i český kandidát na blahořečení Jan Bula, který z kazatelny mluvil o tom, aby jeho věřící zůstali věrní a nenechali se obalamutit nově nastupujícím komunistickým režimem.
Zatímco Bulu čekal soud, zákaz činnosti s mládeží (a později – v dalším kole příběhu – uvěznění, mučení a smrt), Unzeitig skončil v Dachau, v oddělení, kde se tísnily stovky dalších „neposlušných“kněží. Stejně tak bude ovšem „své neposlušné“kněze posílat do internace i komunistický režim.
Prostě ty dva režimy přišly krátce po sobě a byly si podobné víc, než se zdálo: není pak však logické, že se sobě podobají i kněží, kteří se jim staví na odpor?
Osud sudetského kněze Unzeitiga by nás proto zajímat mohl nejen kvůli tomu, že se narodil na Moravě a sloužil na Šumavě. Také proto, že dokázal být odvážný tam, kde mnoho jiných bylo zbabělých či omámených. A mimochodem, také z toho zpětně plyne, že ne všichni Sudeťáci vítali Hitlera... „Jsem si téměř jist, že již za svého života zažiji mír na Blízkém východě,“věřil včera zesnulý Šimon Peres ještě před několika lety. Izraelské legendě se přání nesplnilo, jinak však Peres zažil snad vše, co vysoká politika nabízí: byl členem 12 vlád, dvakrát premiérem, jednou prezidentem, členem čtyř a předsedou dvou různých politických stran.