Kmoníček o uprchlících a USA
Vysnili jsme si 21. století, a to nám vyrábí problémy 19. století. My je řešíme prostředky 21. století a ono to nejde, říká diplomat z Hradu Hynek Kmoníček.
Má pověst člověka, který dokáže vidět do hloubky, za roh a ještě z nadhledu. Arabista, který má být velvyslancem v USA. Hynek Kmoníček hovoří o tom, jak vidí Blízký východ, Ameriku, svět, proudy migrantů i možnost přesvědčit svého šéfa, prezidenta Miloše Zemana. Uměl byste si představit, že vám americký prezident řekne, že máte dveře do Bílého domu zavřené, jako to loni vzkázal prezident Zeman americkému velvyslanci? Asi bych to přešel širokým úsměvem. Spíš bych uvažoval, co to pro pozici českého velvyslance ve Washingtonu znamená. Ale asi ne mnoho, protože český velvyslanec se do Bílého domu obvykle nedostane. A co to znamená tady?
Zde jsme v jiné situaci. Samozřejmě to práci amerického velvyslance nezjednodušuje. Z druhé strany nám to nijak nevadí v naší pracovní i soukromé osobní konverzaci. Od začátku bylo jasné, že tento výrok se týká soukromých nebo
pracovních schůzek jeden na jednoho s prezidentem. A to jsou schůzky docela výjimečné i pro ostatní velvyslance. Pojďme na Blízký východ. Kdy bude Islámský stát konečně poražen? Může to být relativně brzy. Ale důležité je, co se s ním stane potom. Asi jediná přednost Islámského státu je, že nám udržuje radikály pohromadě. On je takový magnet, že nám je vysál z celé planety. No a když krabičku rozšlápnete, tak se jiskry rozletí do všech stran po světě. Vojenská porážka Islámského státu neznamená porážku jeho ideologie, která je podstatně nebezpečnější. A také nezaniknou lidé, kteří ho tvoří. A co tedy s tím?
Je dobré vyhrát válku, ale důležitější je vyhrát mír. Islámský stát je důsledkem procesu, kdy před našima očima vzniká nový tvar Blízkého východu. Svým způsobem je Islámský stát nečekané pokračování arabského jara, po kterém přišel podzim, a Islámský stát je arabskou zimou. A teď musí přijít Nový rok. Mapa dnešního Blízkého východu je do jisté míry evropským vynálezem. Byli jsme to my, kdo vymyslel, že tam jsou národní státy. Blízký východ ukazuje ohraničenost vývozu jakékoli myšlenky včetně vývozu státního zřízení či demokracie. Když evropskou květinku přenesu do Himálaje, tak buď zahyne, nebo zmutuje. Co se s květinkou stalo v poušti?
Na Blízkém východě systém národních států taky zmutoval. I když by si všichni představovali, že na novém Blízkém východě bude jednotná Sýrie, nemusí to tak skončit. Všichni by rádi udrželi Irák, ale nemusí to tak skončit. Znovu se otevřel problém Kurdistánu. Ukazuje se, že mapa Blízkého východu, již jsme vymysleli v roce 1915, prochází přerodem a na konci může být úplně jiná. Takže na Blízkém východě mohou vzniknout plnohodnotné nové uznané státy, o kterých se děti budou učit v zeměpise? Jakkoli to je myšlenka nebezpečná a nyní spíše akademická, tak se to za deset, dvacet či více let nedá vyloučit. My trochu pořád žijeme v představě, že mapa Blízkého východu vypadala takhle, stejně jako hranice Českého království, které se víceméně vždycky týkaly téhož teritoria. Každý na Blízkém východě, když půjdeme ke kořenům věcí, je někým jiným, než říká, že je, nebo sedí na jiném místě, než by sedět měl. Jak to myslíte?
Vládnoucí rodina v Saúdské Arábii není ze Saúdské Arábie. Naopak vládnoucí rodina v Jordánsku ze Saúdské Arábie je. Irák by pravděpodobně nikdy v těchto hranicích nevznikl, kdyby se tak nedohodli britští arabisté s náměstkem ministra zahraničí jménem Winston Churchill. Zbyly jim tři turecké provincie, sunnitská, kurdská, šíitská a dostali nápad propojit je s tím, že jim zbyl saúdský král Fajsal, kterého Francie vypudila z Damašku. Blízký východ ale fungoval dlouho. Proč se zhroutil tak snadno? Blízký východ byl slepencem sekulárních režimů, jež se snažily nalézt vnitřní tmel toho, co tam bylo námi vytvořeno.
Ale protože nic nevyšlo, zazněl hlas – vraťme se ke kořenům. A tím je islám. Proč nás džihádisté nemají rádi, když se sami nevyhýbají mnohému ze západního způsobu života? U Usámy našli dokonce i porno... Džihádistům vadí Evropany vyrobené sekulární režimy na Blízkém východě. Jejich ideálem je jeden veliký šaríou a Koránem se řídící chalífát, ve kterém není žádný národní stát Blízkého východu, který oni berou jako evropsko-americký trik, jak ovládat jejich přírodní zdroje a potlačovat je. Vždy na konci dojdeme k těm zdrojům, což bylo to původní, co si chtěl Západ na Blízkém východě zajistit. A to je možná klíčem k řešení Blízkého východu budoucnosti. Myslíte závislost na ropě?
Ano. USA se poprvé v historii stávají energeticky soběstačné. Poprvé samy těží víc než Saúdská Arábie, což nám vytváří do budoucna možnost, aby naše vojenská přítomnost na Blízkém východě byla mnohem menší. Teď je asi dvanáctkrát větší v přepočtu na obyvatele než v nejvyšším bodě křižáckých válek. To zní jako naděje na happy end...
Ano, to je paradoxní naděje na happy end, která znamená, že vše bude jinak. Ale happy end je zatím v nedohlednu. V jakém jsme teď stadiu v Sýrii? Čekáme na závěrečnou dohodu dvou centrálních sil, které se postupně objevily a ani jedna není syrská, tedy Rusů a Američanů. Pokud by existovala nějaká jejich dohoda na ukončení války v Sýrii, tak by se všichni další podvolili. Jakou tam hraje roli Rusko?
Rusko chce udržet svoji jedinou středomořskou námořní základnu v Tartúsu. Z politického pohledu je to komplikovanější. Rusové viděli příležitost ve chvíli, kdy USA nepodržely egyptského prezidenta Mubaraka. Uvědomili si, že mohou do tohoto prostoru vstoupit a nabízet místním vládcům bezpečnostní garance s tím, že ty jejich budou platit. A stoprocentně toho využili. Zájem Rusů není primárně o Blízký východ, jen je to dělá důležitější na mezinárodní scéně. Na koni Blízkého východu docválali zpátky k tomu, o co jim jde primárně. Tedy k větší váze v Radě bezpečnosti. O co jde Američanům?
Podle mě jsou ve stavu souboje vlastního idealismu s vlastním realismem. Jejich idealismus je dovedl k nezřízené podpoře arabského jara. Americký realismus říká, že je-li výsledkem chaos, je potřeba ho zastavit klasickým blízkovýchodním způsobem, to jest, že člověk podpoří nějakého nového vládce. To,
co působí nejasnost americké politiky, je, že neustále tyto procesy střídají. Vraťme se do Evropy. Uprchlická krize se zdá menší než loni. Vyřešila se částečně, nebo něco nevidíme? Je částečně menší. Stále ještě funguje efekt evropské dohody s Tureckem, a protože už to není mediálně nová krize, tak o tom média píší méně, a o čem média nepíší, to jako by se nestalo. A jakou roli sehrály ploty či fakt, že už se muselo rozkřiknout, že Evropa nebere? A jak to bude za rok? Já mám pocit, že klíčem bude to, co se stane v Libyi. Ne v Sýrii. Z Afriky přichází víc uprchlíků než z Asie. Libye je největší otevřenou ranou do schengenského prostoru. Jakým způsobem to řešit?
Není jiné cesty než bojovat s Islámským státem v Libyi, a tím postupně zvyšovat bezpečnostní prostor v zemi tak, aby byl nakonec v rukách ne tří, ale jedné vlády, která bude mít důvod nám být dostatečně vděčná. Ale ti lidé neprchají před Islámským státem. Jsou to Afričané. To, o čem mluvíme v Libyi, je schopnost tu pašeráky organizovanou vlnu zastavit. Oni vyrábějí z dalších lidí uprchlíky, a to i z lidí, kteří by jimi být nemuseli. Součástí musí být to, že vojensky zvládneme zhruba šedesátikilometrové pásmo, odkud vyplouvají čluny, které pak končí na italské Lampeduse. Řešením není čekat na ně v Itálii nebo imigranty zachraňovat na moři. Jediným řešením je dohoda s libyjskou vládou o tom, že hotspoty, kde Evropa rozhodne, kdo je uprchlíkem humanitárním a kdo ekonomickým, budou v Libyi. Libye, Sýrie, uprchlíci, spory Ruska s USA. Nemáte pocit, že v posledních letech svět nějak nefunguje? Jsme opakovaně obětí stejného paradoxu. Vysnili jsme si, jak bude vypadat 21. století, a to nám překvapivě generuje problémy století devatenáctého. My je řešíme prostředky 21. století a ono to nejde. My sice prostředky máme, ale protože už jsme v 21. století, tak si je zakazujeme použít. Pak bychom to měli řešit Radou bezpečnosti, kde jsou ale animozity 19. a 20. století. Marxista by asi řekl, že to je nesoulad hmoty a myšlenky. My se bojíme vkročení zdravého selského rozumu. Když se pořád točíme kolem Blízkého východu: proč proizraelský prezident proizraelského státu Miloš Zeman nebyl na pohřbu Šimona Perese a ještě byl pak vyfocen na pláži? On měl prostě hlavní projev na mezinárodní konferenci ve chvíli, kdy tam nakonec jel de facto viceprezident čili šéf Senátu Štěch a předseda vlády. Mluvil jsem o tom s izraelskými diplomaty a necítili to jako problém. Ptal se vás na názor?
Ne. Je těžké v zahraničněpolitických otázkách prezidentovi radit? Poslouchá, nebo neposlouchá? Není těžké mu radit. On na to má svoje vlastní, často velmi vyhraněné názory. A jestli má něco rád, jak jsem za dvacet let, co se známe, zjistil, tak je to intelektuální diskuse, kde nemusíte mít stejný názor, ale musíte ho přesvědčit. A my se takto přesvědčujeme velmi akademickou metodou, to jest literaturou. Kdo vyhraje americké volby?
To naštěstí v demokracii nikdo dopředu neví. Co víme, je, že musíme být jako Česko připraveni na obě možnosti a vědět dopředu, co která pro nás znamená. V případě vítězství Hillary Clintonové je předvídatelnější, jak by vypadala její administrativa a co by byla naše agenda. V případě vítězství Donalda Trumpa je tam tolik neznámých, že by to mohlo být jedno z nejzajímavějších období pro české diplomaty v USA od konce druhé světové války. Pokud budete v USA velvyslancem, umíte si představit, že by americký prezident či prezidentka v interview vyprávěl, koho by si přál, aby tady v Česku zvolili prezidentem? To by byla situace velmi zvláštní, protože by to znamenalo, že jsme se konečně dostali na politickou mapu USA.