Vylodění na Sicílii. Imigrantů
Evropa pomáhá, ale tím také migranty povzbuzuje k plavbě
Z několikapatrové lodi právě vystupuje zástup Afričanů. Teď jsou to už jen mladí muži – ženy, děti a staří lidé měli přednost a na italskou půdu vstoupili jako první. Do sicilského přístavního města Katánie právě připlula loď charitativní organizace Save the Children. Jedna z mnoha, která působí ve Středozemním moři a vyhledává nafukovací čluny migrantů vyplouvajících z Libye do Evropy za vidinou lepšího života.
Jen minulý týden se jich na cestu do Itálie vydalo nejméně deset tisíc. Počasí bylo ideální: bezvětří a klidné moře. Všichni jsou už díky záchranářům v italských přístavech či na cestě k nim.
„Tihle vypadají, že jsou ze států afrického výběžku, tedy Eritreje, Somálska a Etiopie,“hodnotí situaci v Katánii zástupkyně evropské pohraniční agentury Frontex Izabella Cooperová, která právě přihlíží jejich vyloďování. Veřejnosti je vstup do přístavního areálu zakázán, vše probíhá za dohledu ozbrojené italské státní a finanční policie.
Mnozí migranti, kteří teď čekají ve frontě, se usmívají. Ačkoli většina z nich nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, mají dobrou šanci, že pokud budou chtít, vzhledem ke složitému systému soudů a odvolání už v Evropě zůstanou.
„Neznám větší štěstí než zachránit lidský život. Tomu se nic nevyrovná.“Poručík Edoardo Farina stojí na palubě několikapatrové bílé lodi italského námořnictva, která zrovna kotví v přístavu sicilské Katánie.
Tahle loď měla původně sledovat znečištění Středozemního moře a zasahovat proti nelegálnímu rybolovu. Teď je však hlavní činností její čtyřicetičlenné posádky vyhledávat na moři migranty plavící se z Libye na nafukovacích člunech k italským břehům.
Není už žádné tajemství, že pašeráci evropské lodě využívají jako cestovní kancelář: v Libyi zájemcům o cestu do Evropy rovnou slibují, že druhou polovinu po moři absolvují „s Evropany“.
Migranti doufají, že pašeráci mají pravdu, a pro evropské lodě je vyhledávání přeplněných člunů a převoz migrantů do Evropy samozřejmostí. „Všichni to vědí,“říká poručík Farina. „To je také jeden z důvodů, proč se na cestu z Libye pořád vydávají. Všem je jasné, že jen na těch vratkých nafukovacích člunech by k evropským břehům téměř neměli šanci doplout. Když je pašeráci opustí, zavolají o pomoc a vědí, že přijedeme.“
Jeho slova potvrzuje několik okolostojících mladých námořníků v tmavěmodrých uniformách. Velitel posádky Gianluca D’Agostino, muž ve středních letech s vizáží zkušeného mořského vlka, dodává: „I kdyby jediný člověk zůstal v moři, neodplujeme, dokud se nepostaráme i o něj.“Záchrana lidských životů je pro ně otázkou cti a smyslu pro povinnost. To považují za své poslání, vše ostatní včetně řešení příčin, proč k takovým situacím neustále dochází, je podle nich úkol pro politiky.
Z pašování lidí do Evropy se zejména před dvěma lety stal extrémně výnosný byznys. Pašerákům jen loni prošly rukama čtyři miliardy eur. Cesta z Libye do Itálie stojí podle informací evropské pohraniční agentury Frontex mezi 800 a 2 000 eury. V Evropě sice pašeráci mohou jít na deset až patnáct let do vězení, v Libyi, kde právní stát de facto neexistuje, jim žádný postih nehrozí.
Nefouká, jede se do Itálie
Pokud se zrovna uklidní počasí a nastane bezvětří, od libyjských břehů vyrazí směr Evropa stovky nafukovacích člunů. Na těch menších může být jen padesát lidí, ty větší jich pojmou i několik set.
Právě takové podmínky panovaly ve Středozemním moři i tento týden. Italská pobřežní stráž, evropská pohraniční agentura Frontex a různé charitativní organizace jen za tu dobu pomohly z moře do Evropy asi deseti tisícům migrantů.
U italských břehů je pak čeká standardní procedura. Vše probíhá automaticky, úředníci i policisté jsou na takové situace očividně zvyklí. Stejně postupují i v případě dvou stovek migrantů, které do Katánie právě přivezla charitativní organizace Save the Children.
Ze všeho nejdřív úředníci vystupující Afričany vyfotí a na zápěstí jim dají náramek s číslem. Migranti pak projdou stanem, kde jim lékaři změří teplotu a zběžně zkontrolují jejich zdravotní stav. U dalšího stánku dostanou sytě červený batoh se základními potřebami a igelitku s jídlem a pitím. Úředníci jim také sejmou otisky prstů, které pošlou do sdílené evropské databáze.
Nejdříve vystupují ženy a děti, pak muži. Ti se rozhlížejí kolem sebe, vypadají uvolněně, a kdyby za nimi nestála loď a před nimi úředníci v rukavicích a rouškách, mohlo by se zdát, že jde o frontu před fotbalovým stadionem.
O pár metrů dál už stojí připravené klimatizované autobusy, které migranty převezou do nedalekých ubytovacích center. Tady pak zpravidla rovnou požádají o mezinárodní ochranu. A to i přesto, že velká většina migrantů na této trase nesplňuje kritéria pro to, aby jim mohla být udělena.
V Evropě na neurčito
Jakmile ovšem stanou na evropské půdě, mají i přesto relativně vysokou naději, že pokud se nebudou chtít vrátit do země původu, už v Evropě zůstanou. A to bez ohledu na to, zda prchají před válkou nebo politickým pronásledováním, nebo zda jdou jen za lepším životním standardem.
Někoho deportovat totiž v praxi zdaleka není jednoduché. Proces vyhošťování má podrobná pravidla, která musí dodržovat evropské státy, ale i ty africké, jež však často odmítají spolupracovat. Migranti se také mohou proti odmítnutí azylu odvolat a vše se prodlužuje na několik let.
„My v těchto situacích nemůžeme příliš dělat,“dodává Anna Wojciková, která pracuje v polském detenčním zařízení a ve Frontexu je nyní na tříměsíční pracovní stáži. Popisuje, jak to chodí v Polsku. „Ti lidé najednou prostě zmizí a žijí tu dál v jakémsi vakuu.“