Na slabé se nečeká
Opakovali, že jsme výběrová škola. Handicap neomlouvá, vzpomíná studentka s mozkovou obrnou. Zákon inkluzi nevyřeší, domnívá se.
Když jsem chodila o berlích, schválně mi zavírali dveře před nosem.
Narodila se s mozkovou obrnou, velkou část svého dětství strávila po nemocnicích. „Když jsem chodila do školky, nemohla jsem došlápnout, chodila jsem po špičce. Ruku jsem měla svěšenou u těla. Abych se mohla obout, musela jsem si dát na nohu dlahu. Děti to nechápaly,“vzpomíná Martina Veverková, která nyní studuje už druhou vysokou školu, na léta, kdy se snažila zařadit mezi zdravé spolužáky.
Když spolu sedíme u stolku v kavárně, není na usměvavé dívce vidět, že doslova při každém kroku bojuje s bolestí. Přes řadu operací, které ji často na měsíce poslaly do nemocnice. „Na základce jsem vždycky měla nejvíc zameškaných hodin,“směje se.
Zavírali mi dveře, polévali mě
Integraci dětí s tělesným postižením, jaké ji celý život trápí, mají učitelé a odborníci už za vyřešenou věc. Na rozdíl od dětí s lehkým mentálním postižením, kvůli kterým se letos tak vyostřila diskuse o inkluzi.
Jenže vybudovat výtahy a rampy pro vozíčkáře podle Martiny nestačí. „Je to o lidech, nejen o dětech ve třídě, ale i o učitelích,“říká. Ona sama je poznala z té dobré, ale i ze špatné stránky.
Kvůli jejímu handicapu si z ní spolužáci na střední udělali cíl. Aby je nemusela po maturitě potkávat, šla na školu mimo Prahu.
„Když jsem chodila o berlích, schválně mi zavírali dveře před nosem,“vzpomíná na čtyři velmi osamělé roky. Polévali ji vodou, lepili jí vložky do vlasů. Jen proto, že byla jiná. „Jinou holku šikanovali, protože byla z vesnice,“říká. Ta šikanování nevydržela a ze školy odešla. Martina byla tvrdohlavá a chtěla studovat umění, což se jinde nedalo. Tak zůstala.
Jejím spolužákům vadilo i to, že dostala k dispozici klíč od výtahu. „Nakonec jsem se raději drápala po schodech, než bych poslouchala ty jejich řeči,“vzpomíná na ně.
Ani od všech učitelů se jí podpory nedostalo. Když ve druhém ročníku musela na operaci a skončila na tři měsíce v nemocnici, nechtěli ji nechat udělat rozdílové zkoušky.
„Pořád nám opakovali, že jsme výběrová škola. Na slabé se nečekalo,“vypráví. Brala to jako výzvu a řekla si, že jim ukáže. A ukázala.
Přesto o sobě zapochybovala, u maturity. Když seděla na potítku, přišla za ní třídní. Doporučila jí, ať to vzdá, že jí kvůli tomu, že je nemocná, nikdo nebude nadržovat.
K maturitě šla z nemocnice na reverz. „Ve škole mi nechtěli povolit pozdější termín a já jsem nechtěla maturovat na podzim,“vysvětluje.
Nevěří tomu, že by se přístup učitelů, jako je její bývalá třídní, změnil jen kvůli novému zákonu. Potkala ale i spoustu učitelů, na které vzpomíná ráda. Na základce v Kralupech nad Vltavou se vždycky dalo zařídit, aby byla s ostatními dětmi. „Jezdila jsem s nimi na i výlety a školy v přírodě, i když jsem nemohla jít třeba na túru,“vzpomíná. Přesto se cítila vždycky trochu osamělá. Jinak to prý nejde, zdravý člověk to nepochopí. „Kvůli odlišným zkušenostem žijete v jiném světě a vysvětlit se to nedá,“říká.
Přiděláváme jim práci
Dodnes je pro bytostnou optimistku, která se snaží žít, jako by byla zdravá, těžké být odkázán na pomoc ostatních. Ale ono to jinak nejde. „Někdo to udělá tak, že mám pocit, že je to v pořádku. Na jiných je vidět, že se do toho nutí a že by byli radši, kdyby měli ve třídě jen zdravé děti. Já to chápu, přidělává to práci,“říká.
Co udělat, aby se handicapovaný člověk necítil osamělý? „Když jde vzadu, pokusit se jít pomaleji. Znamená to přizpůsobit se slabšímu, což se lidem moc nechce,“přemýšlí Martina.
Ona sama handicap dohání tvrdohlavostí. Díky tomu toho zvládá víc než řada jejích zdravých vrstevníků. Vystudovala fotografii v Ústí nad Labem a na psychologii na Karlově univerzitě dokončuje bakalářskou práci, která se zaměřuje na obtíže, s nimiž se setkávají handicapované děti. Pracuje pro nadační fond Srdcerváči, který pro lidi s handicapem hledá zaměstnání. A dál fotí. Zajímá ji sociální dokument, konkrétně lidé s handicapem. „Vyrostla jsem s nimi,“krčí rameny.