Joutes Rytíři na vodě

MF DNES - - ZE SVĚTA - Dagmar Langová redaktorka MF DNES

Podobně to asi vypadalo ve středověku, kdy se dva rytíři rozjeli za trysku koní proti sobě a každý z nich třímal v ruce dřevec. Avšak tady není dopad tak tvrdý, náraz ztlumí voda. Ani dřevce nevypadají vražedně, spíše jsou to zhruba tři metry dlouhé tyče. A rytíři vypadají, jako by si vyrazili na kriket. Mají na sobě bílé tričko, ponožky a kalhoty.

Takové jsou Joutes, tradiční souboje na vodě, které jsou ve Francii uznány i jako sport. Zvláště na jihu země jsou na tohle vodní klání hrdí. Tak hrdí, že když v době jejich konání přijedete, zvou vás hned, abyste se šli podívat.

„Nějaké souboje na vodě, to není nic pro mě,“odpovídala jsem, než jsem to viděla a pak vydržela na břehu celé odpoledne. Těmto kláním musí propadnout snad všichni, už jen proto, že každý z rytířů má svoji taktiku, žádný pád do vody není stejný a diváky lomcují emoce. Je to bláznivé a úchvatné zároveň.

Kdo dřív přijde...

Jedním z míst, kde se dají téměř celé léto vodní souboje sledovat, je přístavní město Sete. Je protkáno sítí kanálů s průzračnou mořskou vodou a taky zvedacích mostů, které dvakrát denně zastaví dopravu, aby daly přednost proplouvajícím lodím.

Kanály slouží hlavně rybářům a turistům na jachtách, nakonec návštěva místního rybího trhu nebo jedné z místních restaurací je zážitek. Zvlášť když jeden z kanálů propojuje i jezero, kde se chovají ústřice. Ty se tady dají koupit po deseti eurech za kilo. A taky všemožní šneci či další mořské potvory, na které obyčejný Středoevropan jen tak nenarazí.

Ovšem od konce června do zhruba 22. srpna žije město i něčím jiným než dary moře. Právě v tomto období se totiž konají souboje rytířů v bílém. Vyhrazen jim je v centru jeden z kanálů, po jehož stranách jsou tribuny.

Klání se dají sledovat i pohodlněji, ze židlí přilehlých restaurací se sklenkou dobrého vína či s nějakou francouzskou specialitou. Záleží jen na stavu konta.

Za posezení na tribuně se vstupné nevybírá, ale platí tu staré známé: kdo dřív přijde, ten si sedne. Opozdilci si mohou podél nábřeží postát, anebo se dívat z mostu. Výhled už není tak úžasný jako právě z tribun, před nimiž se odehrává to nejdůležitější – lodě se minou a přijde zásah dřevcem.

Hlavně nespadnout!

Souboje tady v Sete se nesou v duchu starých časů. Lodě nepohánějí motory, ale veslaři. Celkem jich je deset. Na přídi sedí bubeník a muž, který hraje na píšťalu – zní to tak trochu, jako by táhli do boje.

Na zádi je vyvýšená plošina, na které stojí rytíř v bílém. Je tedy zhruba o metr a půl výš nad vodou než sama loď. Pod ním na jakémsi žebříku sedí ti, kdo ho vystřídají. Nuda to pro ně není, je vidět, jak si při každém střetnutí chrání hlavy a uhýbají, aby to náhodou neschytali také. Je jich celkem sedm a tým, který srazí více soupeřů, vyhrává.

Udržet na vyvýšené plošině rovnováhu není snadné, i když se zrovna nevesluje. Natož pak jakmile osvalení veslaři zaberou. A co teprve potom, když vás soupeř dloubne dřevcem. Dloubne je možná slabé slovo, ze štítu, kterými se rytíři chrání, se silou nárazu tu a tam odloupne kus dřeva.

Kdo spadne, prohrává. Proto se rytíři snaží při střetu vyrovnat váhu těla, co to jde. A snaží se někdy i několik vteřin, než je zemská tíže zradí. Pak zazní bouřlivé ovace pro toho, který se nenamočil. Nebo že by to bylo naopak? Vždyť ty pády jsou někdy tak krkolomné, různé přemety či skoky rovnou po hlavě, že by si potlesk určitě zasloužily.

Výhodu zjevně mají ti, které více táhne k plošině gravitace. Hodně těžké váhy jen tak balanc neztrácejí, aspoň to tak vypadá. Ale těžké váhy soutěží mezi sebou, stejně jako třeba junioři.

Vždy proti sobě stojí dva týmy červených a modrých, barev, které zdobí jejich jinak bílé lodi. Přestože je tam i motorový člun, který oba soupeřící týmy obsluhuje, po pádu si ke břehu musí doplavat sami. To pak často vylezou z vody u tribuny, sundají si bílé ponožky a jdou se usušit. Zimou se netřesou a voda ani v polovině června nebyla zrovna na koupání, aspoň ne pro ty teplomilné. Ale rytíři jsou nejspíš vytrénovaní a hodně otužilí.

Někdy je i vidět, jak si před závodem rytíři ponožky oblékají. Při plavání ve vodě je tento kus oděvu spíš na obtíž. Nikdo mi však nevysvětlil, proč je mají, když stejně za chvíli spadnou do vody. Možná je to jen součást uniformy, a možná to s nimi na plošině méně klouže.

Za hrozivého bubnování a zvuku píšťaly se proti sobě rozjíždějí dvě lodi. Na zádi každé z nich stojí rytíř, nemá však brnění, jen štít a dřevec. Za pár vteřin srazí svého soupeře do vody.

Když rozhodčí nevidí

Na první pohled se zdá, že vyhrává ten, kdo nespadne do vody, a většinou to tak i bývá. Ale tak prosté to není. I tyhle souboje mají totiž pravidla. Liší se však podle regionů a turista faulování pozná jen podle toho, že se po vyhlášení vítěze strhne jekot. To totiž místní vyskočí z lavic či židlí a začnou křičet na rozhodčího. Že je to opravdu vážné, se dá snadno vytušit z jejich rozčileného hlasu, zuřivého mávání rukou, pískání a hulákání. A leckdy mají pravdu, po chvíli je z amplionů slyšet jiné jméno vítěze.

Místní se na rozdíl od turistů v těchto soubojích vyznají. Jde jim o hodně – třeba v Sete, kde se tato klání konají už od roku 1666, je to asi důležitější sport než třeba fotbal. Každá čtvrť tam má svůj tým. Ale nebojují jen mezi sebou, utkávají se i s rytíři z okolních měst.

Ve Francii se tradice těchto soubojů pevně drží už od 12. století. Aspoň tak mluví dochované záznamy. I když první zmínky o těchto kláních jsou z Egypta 4 000 let staré. Tehdy to byla spíš rváčská zábava, zdaleka ne tak sportovní jako dnes. Od Egypťanů to převzali staří Řekové, od nich pak staří Římané a souboj na vodě se rozšířil po tehdejším impériu – dodnes jsou vodní rytíři třeba také v některých částech Německa a Švýcarska.

A na jihu Francie, v regionu Languedoc, jsou na tuhle tradici pyšní. Třeba v sousedním městě Agde, které se Sete spojuje po úzkém proužku pevniny nejen železnice, ale i dlouhá písečná pláž, je vidět, jak už malí kluci po večerech zkoušejí udržet s dřevcem balanc na lodi. Zatím jen s jedním divákem a bez ovací.

Agde zdálky vypadá jako dvojče Sete, dominuje mu i podobně vysoká hora. Má však starobylejší, i když mnohem zanedbanější centrum, a také jím protéká řeka. To Sete má tu výhodu, že na úzkém kanálu jsou souboje k vidění pěkně zblízka. A co víc, finále v Sete je mimořádné. Koná se vždy v pondělí ve druhé polovině srpna kolem oslav svátku svatého Ludvíka. Je to velká událost – rytíři v bílém slavnostně pochodují městem, konají se ohňostroje, karneval, hrají kapely a jen málokdo jde spát.

Foto: Profimedia.cz a Dagmar Langová

Rytířský festival Vodní souboje v rybářském přístavním městě Sete jsou velkou tamní atrakcí, která přitahuje nejen místní, ale i mnoho zahraničních turistů. Slavný festival sahá až 270 let do minulosti.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.