Kdo že to vyhrál Nobela?!

Rozvrtanému světu došli velcí hrdinové. Za této situace je vynikající výkon, když někdo uhasí válku se čtvrt milionem mrtvých.

Sotva Nobelova komise vyhlásí cenu za mír, schoulí se a schytává kopance ze všech stran za to, že nevybrala toho správného Dušína. Ale teď to bylo ještě bolestivější než jindy, i když rány skoro nepadaly.

Nobelova cena míru prostě nikoho nezajímala. Zaujala asi jako pohled na plastovou lahev.

Rozhlédl jsem se napříč světem – CNN, BBC, New York Times, Le Monde a tak dál: zpráva, že Nobela dostal kolumbijský prezident za ukončení tamní občanské války, se krčila pod světodějnou informací, že na Floridu útočí hurikán Matthew.

Není to žádný Matěj, už zabil na pět set lidí. Ale přece jen: proti skoro čtvrt milionu mrtvých a několika milionům lidí na útěku, což je kolumbijská bilance, to nevydá ani na poznámku pod čarou.

Kromě pár případů hraného nadšení – šéf OSN, Merkelová a tak – na zprávu, že Nobelovu cenu míru dostane muž jménem Juan Manuel Santos, nikdo neřekl nic, což říká hodně. Ale ne to, co si myslíte.

Říká to, že přes veškeré řeči o globální vsi je nám náš západní kout bližší než Kolumbie, což nasazuje slepecké brýle. A tak nevidíme, že pro Jižní Ameriku může mít čtvrt milionu mrtvých v kolumbijské občanské válce větší význam než stejný počet mrtvých v syrské občanské válce. Nebo nějaká Ukrajina. A že pět milionů lidí, kteří byli za války na útěku, je pro ni víc než miliony Syřanů na útěku.

Svět se strašně liší podle toho, odkud na něj koukáte.

Zvlášť pokud koukáte na válku, která se táhne dvaapadesát let jako ta kolumbijská.

Ale protože nic lidského není dokonalé, má mouchy i tahle cena. Připomíná trochu tu Obamovu z roku 2009. Získal ji za úmysl, který mu později nevyšel. Tohle je zase cena za mír, který se nekoná. Příměří funguje, ale Kolumbijci před pár dny k šoku všech v referendu mír odmítli.

A pak je tady poťouchlý detail. K válčení jsou potřeba dva. Tudíž i k míru. Ale cenu dostal jen Santos. Vůdce povstalců ne. Jistě, asi bolí dát Nobelovu cenu míru extrémnímu marxistovi, který si nechává říkat Timošenko a boj jsou pro něj i únosy, vydírání a obchod s drogami.

Ale když ji mohl dostat takový Arafat, proč ne Timošenko. Takhle to vypadá, že komise byla moc politicky korektní. Nebo spíš nebyla?

Ale nechme ji. Když do ní kopávali, říkali rozumnější: Je to její volba a její peníze. Nobel není majetek světa.

Kromě toho komise nemůže za to, že nemáme nikoho lepšího. Máte snad někoho? Světu došli velcí hrdinové. Kde jsou časy někdejších laureátů – Sacharova, Anvara Sadata, Walesy, Gorbačova, Mandely. Ti lidé riskovali a měnili svět. Jenže ten náš je rozvrtaný, roztříštěný a neřiditelný: i když víme, čím poruchy opravit, nechceme to dělat, protože si myslíme, že to není správné, facka přece není argument, čímž ho rozvrtáváme ještě víc.

Za této situace je vynikající výkon, když někdo uhasí válku se čtvrt milionem mrtvých. Kdy se to naposledy podařilo nám?