Spisovatelé
Trumpovo vítězství v republikánských primárkách bývá dáváno do souvislosti s několika nedávnými událostmi v Evropě – britským referendem o odchodu z EU, postupem Norberta Hofera do druhého kola prezidentských voleb v Rakousku, úspěchy protiimigrační Alternativy pro Německo nebo třeba rostoucí popularitou Marine Le Penové ve Francii. V českém kontextu je pak jako blíženec těchto společenských nálad zmiňována popularita prezidenta Miloše Zemana, respektive samo jeho zvolení.
Tyto fenomény vedou jednak k lamentování nad tím, že svět se řítí do záhuby, jednak k banálnímu meditování o povaze měnícího se světa v éře údajného panování internetu a sociálních sítí, a konečně ke hledání viníka. Tím je samozřejmě bílý muž. Ten může už padesát let v Evropě a v Severní Americe za všechno. To, co se děje dnes, je tedy jeho vzpoura, někteří se špatně skrývanou škodolibostí dodávají „poslední vzpoura“.
Hlasatelé apokalypsy
Než se dostaneme k mytickému bílému muži, zastavme se nad tou tragédií. Svět se řítí do záhuby v podstatě od dob svého vzniku, jen v některých dobách se řečnickým jezdcům apokalypsy naslouchá více. Mistry v hlásání záhuby lidstva bývali ekologové, jejichž hlas je dnes slyšet podivně slabě. O to, kdo zavede svět do větší a hlubší propasti, se tak překřikují na jedné straně reakční obhájci „tradičních hodnot“, kteří hovoří o změkčilé mladé generaci, zanikající rodině či invazi muslimů, a na straně druhé samozvaní obhájci „liberální demokracie“, kteří – poněkud paradoxně – vidí zánik liberální demokracie v samotných demokratických volbách.
V Británii si odhlasovali voliči brexit, jinde zvolí populistu prezidentem, a v Americe dokonce možná předají jaderný kufřík televizní celebritě, která si nevidí do úst.
Spíše než k reálné tragédii však dochází ke změně veřejného obrazu, jsou artikulovány názory, jež dříve směly zaznívat jen potají, k zaujetí voličů se používají metody, které útlocitnějším připomínají cirkusové vyvolávače, a oni by raději nedělní školu. V klasické americké komedii Krotitelé duchů dostane hrdina v podání Billa Murraye výpověď z univerzity, protože nedělá dost seriózní vědu, slovy děkana, který jej ze školy vyhazuje: „Ve vašem podání je věda dojná kráva nebo cirkus!“A tatáž slova by mnozí supervážní hlasatelé apokalypsy a strážci nad patřičností liberální demokracie rádi vmetli některým současným politikům, kteří slaví úspěch: Borisi Johnsonovi, Donaldu Trumpovi či Miloši Zemanovi.
Jenomže politika je – mimo jiné – taky dojná kráva a cirkus. Rozhodně nemá nic společného s nedělní školou, a dokonce ani s akademickým diskusním klubem.
Zářným příkladem zasmušilého intelektuála, jenž se obává budoucího vývoje, je třeba český novinář Tomáš Klvaňa, někteří si jej budou pamatovat coby někdejšího mluvčího Václava Klause. Vydal nedávno knihu Fenomén Trump: Poslední vzpoura bílých mužů, kterou můžeme brát za manifest podobného přístupu.
Nechme stranou, že Klvaňova publikace je spíše směsí banálních postřehů, osobních vyznání směrem k dospívajícím dcerám a více či méně nudných historek z Minnesoty, kde autor kdysi pobýval. Ve světle skutečnosti, že se Klvaňa obvykle stylizuje coby znalec americké politiky, je jeho selhání přímo grandiózní.
Nabízí stesky místo analýzy a mnohé jeho postřehy jsou hlavně důkazem toho, jak moc světu kolem sebe nerozumí. Sám se stává tím bílým mužem, jehož svět zaniká, a on si s tím neví rady. Tak jako jiní se obává infantility, vulgarity a hrubosti. Vadí mu, že v televizi mají úspěch hlavně zábavní lidé, že v politice získávají navrch charizmatičtí řečníci a obratní diskutéři před strnulými úředníky a mudrlanty.
Ze všeho viní samozřejmě média a internet. Ideální by bylo, kdyby prostřednictvím médií promlouvali k masám dobře vybraní moudří lidé a poučovali je. I to se však děje, jen se na to málokdo dívá. Příznačné je, když Klvaňa za vzor kvalitního televizního diskusního pořadu dává bizarní slovenskou show Večery pod lampou (cudně přitom zamlčí, že je v něm pravidelným hostem), což je nudný pořad, v němž ve ztemnělé místnosti medituje skupina zpocených postarších (bílých) mužů a dává k lepšímu svoje apokalyptické vize.
Stěží lze uvěřit, že člověk s tak dlouhou mediální praxí a zkušeností včetně působení v zahraničí dospívá nakonec k banálním závěrům typu, že média jsou povrchní a lidé dávají přednost zábavě. Také u Klvani dojde na bílé muže, jejichž vzpouru si ostatně vytkl rovnou do podtitulu knihy. S těmi jakožto páteřními voliči „zlých“(Trumpa, Zemana, Alternativy pro Německo, brexitu, krajní pravice) se dnes rádo operuje coby s nevzdělanou a frustrovanou kastou, na niž se poněkud zapomnělo.
Levicoví mudrlanti obvykle mluví o ničivých důsledcích kapitalismu a frustraci primárně ekonomické: manuálně pracující ztrácejí zaměstnání i ekonomicky udržitelné postavení, cítí se opuštěni levicí, jež je poztrácela v honbě za menšinami a nejrůznějšími znevýhodněnými skupinami a oni teď raději volí „fašisty“.
Konzervativní mudrlanti vidí frustraci bílých mužů jako kulturní: všude je politická korektnost, ohledy k ženám a menšinám, upadá klasická rodina, zanikl patriarchát (pokud vůbec existoval) a bílí muži ztratili půdu pod nohama. Volí „fašisty“, protože doufají, že vrátí starý svět, v němž jim bylo dobře. Nebo si to aspoň myslí.
Existují však ještě jiní bílí muži, a to jsou ti, kteří z pohodlí akademických kateder, redakcí, think-tanků a samozřejmě také kanceláří nejrůznějších poradců, marketérů či vyšších úředníků „řídili svět“.
Pozornost byla namířena na ně, jejich myšlenky zaznívaly éterem, jejich názorům naslouchali mocní. Jenže přicházejí jiní mocní a ti mají své poradce. Éterem zaznívají jiné myšlenky, a ačkoli těm předchozím nikdo nezamezuje vystupovat v médiích a prezentovat jejich názory, posluchačů nějak ubylo. Tak ke zbývajícímu hloučku promlouvají o apokalypse, o hrozícím zániku světa, své politické nepřátele líčí jako ďábly a nacisty. Ztrácejí půdu pod nohama přesně tak, jak to podsouvají „bílým mužům“coby svým literárním postavám. Ztrácejí smysl pro proporce a v posledku pro realitu.
Provokatéři, ne despotové
Ano, Miloš Zeman svými výroky rozděluje veřejnost a ne každému musí jeho názory a provokace vyhovovat. Ale nezavádí tu diktaturu, nedělá nic nebezpečného a za pár let mu funkční období vyprší. Žijeme v demokracii. V té žije i Velká Británie, a bude tomu tak i poté, co odejde z Evropské unie. Ministr zahraničí Boris Johnson si sice libuje v provokacích a varietních výstupech, ale byl také osm let úspěšným starostou Londýna, jednoho z největších evropských měst. Donald Trump je stárnoucí narcis se zálibou v bombastických prohlášeních, a pokud by se stal prezidentem, jistě by vnesl trochu vzruchu do zatuchlých prostor Oválné pracovny. Pravděpodobnost, že by rozpoutal třetí světovou válku nebo proměnil USA v totalitní stát, je však u něj zhruba stejně velká jako u jeho soupeřky Hillary Clintonové, možná menší.
I jemu však funkční období jednou vyprší – pokud bude vůbec zvolen. U Trumpa nevíme s jistotou, co udělá v příští minutě – za to u Hillary Clintonové to víme zcela bezpečně. Na budoucnosti je přece krásné, že ji neznáme. Zoufalí bílí muži, kteří dříve rádi budoucnost předpovídali a někdy jim to i vycházelo, se cítí bezpečně jen v případě, že ji znají, nebo si to aspoň myslí. Tento týden se konalo tradiční výjezdní zasedání sněmovního
podvýboru pro heraldiku a vexilologii
v poslaneckém rekreačním středisku v Lipnici nad Sázavou. To je příjemná složená z historika Zdeňka Bezecného (TOP 09), komedianta Vítězslava Jandáka (ČSSD) a renesanční bytosti Augustina Karla Andrleho Sylora (Úsvit), která si na Vysočině o erbech, vlajkách, historii a tak vůbec o životě. Malým stínem aktuálního dýchánku bylo, že ani na Vysočině zrovna nerostou houby.
Předsedovi ANO Andreji Babišovi se málem podařilo s nímž ODS naposledy, v roce 2006, vyhrála volby. Modří ptáci se tehdy dušovali, jak zavedou
No, nějak se to nepovedlo, teď ale jejich sen zčásti zhmotnil Babiš. Jeho růžové lejstro má strany dvě, a navíc bude platit jen pro zaměstnance. Takže je vidět, že
jsou o něco prozaičtější než sny někdejšího ekonomického experta ODS Vlastimila Tlustého.
Někdy člověk prozradí víc, než by sám chtěl. „Jedu volební kampaň,
napsal veřejně šéf pražské ODS Filip Humplík. Problém je v tom, že kampaň ještě zdaleka nekončí. Nepočítá tedy už ODS s tím, že by se jí
voleb do Senátu jakkoliv týkalo? Tak to o prsa stihli ještě
Na poslední chvíli před volbami vláda schválila vyšší minimální mzdu a také kompenzace pro propuštěné horníky z dalších dolů. Před nimi to byli
A4. kolo roku 2026,
pánská společnost tři dny povídá splnit volební slib, daňové přiznání na jednu stranu sny ministra financí jsem k dispozici,“ a horníci. Horkou chvilku za to nedával. po neděli devítiměsíční studium druhé metaři, uklízečky penzisti, učitelé, lékaři, sestry, hasiči, policisté či úředníci.
Další profesní či jiné skupiny, které nestačily natáhnout ruku, si musí rok počkat na další volby. Naštěstí jsou teď volby každý rok
takže se na všechny dostane, na některé dokonce mockrát.
Ukázalo se, že ministr vnitra Milan Chovanec své na plzeňské právnické fakultě zakončil bakalářskou prací, v níž zcela okopíroval dlouhé pasáže z on-line
až do
výpisků jednoho přeloučského maturanta.
Vzhledem k úrovni plzeňských práv to ještě není tak špatné, tam by možná prošla i čtvrtletní písemka z prvního stupně základní školy.
hlavní manažerce ANO Erice Duchanové zřejmě způsobil její šéf Andrej Babiš, když v přímém televizním přenosu oznámil, že
ANO dalo peníze na opravu silnic v krajích.
Tak jsme zvědavi, jak se anonisté plácli přes kapsu!
Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka vzkázal komunistům, že jestli s ním chtějí jít do vlády, A už je to tady: kandidát KSČM na středočeského hejtmana Zdeněk Štefek zopakoval, že Milada Horáková sice prováděla protistátní činnost, ale
Tak vida, z komunistů už jsou úplní andělé!
musí se trochu zcivilizovat. trest smrti by jí